Údolí stínů

Přes údolí stínů se plahočím nepoznán. Duch Boží je mým Světlem v té temnotě, kde vlci obcházejí. Strach trápí jen toho, kdo se doposud nevzdal světa a jeho pomíjivostí. Hra iluzí má tolik podob. Je ještě tolik těch, kdo chtějí hrát tu hru. Vlci vásan drží v zubech i mne.  Zůstávám jejich obětním beránkem a přeci v sobě cítím tu jemnou vůni něčeho, co nikdy neumírá – to trvácné, co dá smysl mé smrti až přijde ten den. Snad zemřu ještě před svou smrtí. Malá duše volá k Velké Duši – Přijď má Milosti a dotkni se lemem svého roucha. Jen víra má mě uzdraví. Bohaté prameny vod mne obmyjí a očistí a já se opět rozpomenu na to, kdo jsem. – JÁ JSEM – od věky věků, stále stejný.