Kontakt s lidmi jsem zase nezvládl

Dnes je mé srdce hluboce smutné. Dnes mé srdce pláče. Zřejmě už jednou provždy jsem si uvědomil, že jsem dítě samoty. Neumím žít mezi lidmi. Nevěděl jsem to nikdy a nevím to ani teď. Mou jedinou milenkou je má samota, o které jsem psal v článku – Má věčná milenka – Nesmírně jsem se bál toho kontaktu s neznámými lidmi, se kterými si nemám co říct. (Myslím, že se tomu říká panický strach z lidí) A ona byla dnes tak nádherná a tak okouzlující. Vyčnívala nade všemi. Svou moudrostí, půvabem, krásou i jemností. Nádherná květinka plná vůně. Jen kvůli ní jsem přišel na to setkání s neznámými lidmi. Tolik nejrůznějších energií tam bylo. Nikdy nevím, co mám ve skupině lidí říkat, protože mým jazykem je ticho, a tak jsem tedy mlčel, ale jen málokdo rozumí mlčení. Cítil jsem, že tam hodně drhne energie. Vnitřně jsem cítil pocit viny, že zřejmě za to mohu já, protože neumím ve společnosti normálně konverzovat, navodit příjemnou atmosféru, zesouladit nejrůznější energie. Neumím se prostě lidem otevřít. Necítím k nim důvěru. Za celý můj život byla skutečně jen hrstka lidí, kterým jsem se aspoň trochu dokázal otevřít. A možná, že je přirozené, když se setká skupina zcela navzájem si neznámých osob, že tam nebude energie plynout volně a přirozeně anebo to bylo mnou – fakt nevím, jestli za to můžu já či nikoli. A tak jsem tam tedy seděl a jediný s kým jsem si aspoň trochu porozuměl byl pejsek, a ještě s jednou paní, co měla toho pejska na klíně. S touto jedinou paní a částečně i s jejím mužem, co měl na klíně druhého pejska, s těmito dvěma jsem si porozuměl vnitřně, v tichosti mlčení. Nevím kdo to byl, ale zejména z té paní šla velká upřímnost a dobrota. Když se loučila, podala mi ruku a velice hezky se usmála. Jinak jsem se tam cítil tak strašně ztracený, až mi slzy vstoupili do srdce. Musel jsem je potlačit, abych se tam nerozplakal – to by byla teprve ostuda. Věděl jsem, že to tak dopadne, ale má hluboká úcta a láska k té bytosti je silnější, než všechny staré vzorce. Nikdo z těch lidí zřejmě ani jen netušil, jaký boj tam sám se sebou právě podstupuji. Ona nádherná květinka je velmi dobrou hostitelkou – dala nám nějaké pečivo, šampaňské a výborný čaj – někdo tam sice říkal, že čaj je silný, ale pro mne byl tak akorát. Tento čaj znám pod jménem Jógi čaj a je to můj velmi oblíbený nápoj. Podle mne byl výborně připravený, přesně tak, jak má být. V té skupince neznámých lidí, jsem si povšiml, že mám docela problém se soustředit na to, o čem ti lidé hovoří – neustále mne to házelo do ticha za myslí. A jen vzdáleně ke mně dolétaly útržky hovorů. Tak velmi jsem si přál být co nejdéle s tou nádhernou bytostí a přesto, i když mne zvala, abych ještě zůstal, přesto jsem odešel. A tak jsem se vydal pěšky přes horu na desetikilometrovou cestu domů přírodou. A čím více jsem se od ní vzdaloval, tím více se mi vkrádal do srdce smutek a potom i slzy. Věděl jsem, že jsem ten kontakt s lidmi zase nezvládl, i když jsem se opravdu tak moc snažil. Moc mne to mrzí, zvláště kvůli té krásné a čisté bytosti. Potom jsem šel tímto hlubokým lesem…

Zde mi už srdce skutečně plakalo a krvácelo smutkem a tak jsem se na malou chvíli musel zastavit. Šel jsem k jednomu stromu, dotkl se ho levou rukou a povídám mu se slzami v očích. “Ahoj strome, dnes jsem velmi smutný. Prosím, jestli mi můžeš darovat přebytek své energie, vezmi si na oplátku mé slzy. Jsou čisté a upřímné jako slzy ranní rosy.” A s tou myšlenkou jsem spočinul nějakou chvíli s rukou na kmeni mého staršího bratra stromu v tiché meditaci. A potom jsem pokračoval ve své cestě domů… A v té přírodě jsem se cítil být teprve sám sebou… A na dně duše pocit, že mi stále něco chybí…