Vzpomínáš si ještě?

Vzpomínáš si ještě, jak jsme stáli v tom dešti? Neměla jsi deštník a já, ač ho měl, jsem ho nevědomky sklopil, aniž bych si to vůbec uvědomil. A povídali jsme si už ani nevím o čem; Jen vím, jak velmi jsem tě miloval celým svým srdcem. Tvé oči se usmívaly a když jsi mluvila, tvá ústa mne líbala. Jak nádherně jsi uměla svým povídáním líbat. Když jsme se na sebe v tom hustém dešti usmívali, svět se ztratil a byli jsme jen ty a já – dvě duše, jež byly samotným Jsoucnem. Nic neexistovalo mimo nás a vše co existovalo vycházelo z nás samotných – ach, jaká to byla láska, i když jsme si to nikdy nemohli říct. A jak jsme si tak povídali, najednou se ptáš, proč mám složený deštník, když tak prší a potom jsme se oba rozesmáli. Dodnes nevím, proč jsem ten deštník vlastně nevědomky složil. Snad z jakési spolupatřičnosti s tebou, která ho neměla? Bylo tak nádherné moknout s tebou v té chvilce, ve které se vše ztrácelo. Já vím, že tě už v tomto životě nikdy neuvidím, ale snad se s tebou setkám v nějakém jiném životě, abych ti konečně mohl říct, že tě mám rád.

A vzpomínáš si ještě, jak jsme se skládali finančně na jednu věc a ty jsi vybírala od nás peníze? Obešla jsi všechny naše přátelé a potom přišla ke mně. Seděl jsem na zemi, dřepla jsi si ke mně a natáhla ruku a mé srdce se tak divoce rozbušilo, jako pokaždé, když jsem byl v tvé přítomnosti. Jako ve snách jsem vyhrabal z kapes pár mincí a vložil ti je do dlaní; A ten dotek, ta nepatrná chvilka tehdy zastavila čas… a opět na okamžik vše zmizelo – dům, ve kterém jsme se nacházeli, věci okolo nás i naši přátelé. V tom nepatrném okamžiku věčnosti jsi poznala, jak velmi tě miluji, aniž bych cokoliv řekl. Vím, že jsi to cítila. Vždyť oheň, jenž prýštil z mého srdce jsi nemohla nepocítit. Nicméně jsi nedala na sobě nic poznat a zase jsi odešla.

Ó, jak jsem miloval tvou vnitřní čistotu, která se mi stala inspirací po celý zbytek mého života. To je ten dar, který jsi mi zanechala, než jsi se mi nadobro ztratila.

A vzpomínáš si ještě na mé největší utrpení se kterým jsem bojoval v rakouském Grazu? Ó můj Bože, nikde jsem vnitřně netrpěl tak, jak právě tam. Být v tvé přítomnosti a skrývat před tebou své city. A přeci jsi na okamžik zahlédla mou bolest, když jsme odcházeli jednoho dne z té místnosti a od těch lidí, které jsme měli svým způsobem rádi, i když jsme je znali tak krátce. Viděla jsi slzy mé vnitřní bolesti v mých očí, které jsem již nedokázal před tebou skrýt a tak jsem rychle vyšel do chladné noci od tebe i od těch lidí a potom se brouzdal poloprázdnými ulicemi.

A když jsem běhal s bolestmi všechny ty maratóny nebo mírové běhy, nebo když jsem spolu s ostatníma kroužil v noci několik hodin na jednom hřišti a všude okolo hořely všechny ty bílé svíčky, nebo když jsme běhali v lesoparku každou neděli; nevěděla jsi, že to dělám jen proto, abych ti byl na blízku.

A když jsme meditovali a já seděl tam napravo u stěny vzadu místnosti, nevěděla jsi, kolikrát jsem se na tebe díval a říkal si, jaká neuvěřitelná vnitřní čistota a krása z tebe vyzařuje a ani jsi nevěděla, že tehdy jsem i já, při pohledu na tebe, chtěl být lepším člověkem.

A potom jsi jednou odešla do daleké krajiny, společně se svou sestrou a já vše opustil; všechny ty lidi i všechno to úsilí být lepším člověkem a nakonec se ztratil ve své samotě, ve které až doposud umírám…

A přesto nepřestávám věřit, že tě jednou zase potkám. A když ne v tomto životě, tak v některém dalším… Vždyť náš život je jen nepatrným snem, který žijeme a upřímná láska je věčnou písní, jejíž tóny nepřestanou nikdy znít…