Bolest tolika věků
- Datum: 17 července, 2013
- Autor: malé srdce
- Rubrika: Deník
- 0
Kde jsi, ó Bože můj?
——————-V propastech vidím Tvůj osamělý stín
———————————–kráčet po vyprahlém mém srdci,
—————————————————-a zatímco ke mně sestupuješ,
——————————————————————děti zapomenutého ráje se smějí.
Tolikrát jsi ke mně již sestupoval, tolik doteků, před kterými jsem uhýbal s vědomím, že není kam utéct a ztratit se. Bylo tak frustrující, že jsi byl všude a ve všem. A já Tě tolik cítil, až se mi vařila krev a tepny divoce pulzovaly, jako celý ten Vesmír, který jsi stvořil jen z čisté Myšlenky, abys mě v něm týral a řezal po kousíčkách. Jen Ty znáš mé utrpení. Prokletá noc, ve které nemohu spát. Tolik probdělých nocí, kdy není odpočinku a noc je až příliš dlouhá. Stěny se kamsi ztrácí a já hledím na všechny ty hvězdy, jak jsou jen blízko, jen se jich dotknout a zapomenout na bolest tolika věků.
Tvůj stín na mě dnes sedá.
———————-Tma…
——————————-Jen plamínek světla na oltáři neznámému Bohu.
———————————————————————–Noční můra přeletěla…
V tomto životě jsem Tě již tolikrát zradil, že už ani nevím, co je pravda. Ta pravda, kterou jsem kdysi uctíval svými činy jako svatý grál. Tolikrát jsem Ti vdechl na tvář Jidášův polibek, kterým Tě líbají Tvý věrní.
Být zrádcem je nesmírně těžké břemeno, kterým je zrádce ocejchován. Jenže není zrádcem tak trochu i ten, kdo mne stvořil? Stvořil mne v blaženosti ráje, aby mne uvrhl do pekla hmoty, abych kráčel cestou utrpení a bolesti. A zapomněl se mě zeptat, jestli chci být stvořen!
DOBRO———-a————-ZLO—————-dvě strany jedné mince.
Cítím se být bičován tou šílenou jízdou!
A přesto, stále je tu odvaha NEVZDÁT SE – vždyť na obzoru už svítá…
A láska…
Kde má místo má láska!?
Tolik žen jsem miloval a před všemi utíkal. Proč jen Bůh stvořil ženu!?
To tělo, za života plné krásy a mléka… a po smrti už jen páchnoucí hniloba!
Dívám se na ten kontrast a pláču.
Vzpomínka na dědečka. Otevřená rakev a jakási scvrknutá hmota,
ze které mrazí…
PRÁZDNOTA!
Tolik slz jsem už vyplakal.
Jen si to vezměte, tu pomíjivost, o které víme, že je jen iluzí a přesto nás za života tak děsí!
Ech… Škoda řečí…