Pro tebe budu plakat v tmách

Stín je mým sluncem. V jeho potemnělé záři umírám. A cítím smutek a slzy na víčkách. Miloval bych, ale jen někdy toužím nebýt sám; dotknout se růže a usnout v její vůni. V něžnosti usínám a na nebi svítí hvězdy a kde je mé srdce? Kdo ho zná? Před každým ho zavírám. Miloval bych, ale jsem už příliš dlouho sám. Můžeš být se mnou aspoň tuto chvíli? Miloval bych, kdybych věděl, co je láska. Někdy mám sny, že létám… Nebesa jsou tak blízko až se jich dotýkám. Ještě bych mohl tančit a létat až ke hvězdám… Jen kousek té lásky, dotek objetí… I když můj svět je nepropustná skořápka; přesto věřím, že naleznu jednou útěchu v pohledu odpuštění. Má láska je mou bolestí; ostnatým drátem, za kterým vidím všechny ty tváře. Ještě stále mohu zpívat svou píseň prázdnoty, kdy třesu se chladem. Nikdo mne neslyší, když křičím, protože můj hlas je tichem. Výmluvné je mé mlčení. Slast těla je pro mne nevýslovným utrpením, jež trhá mi křídla průhledná. Poezie smrti může být barevná a barevnost života hluboká, pokud člověk má ještě vůli jít dál po cestě odnikud nikam. Temnota i světlo kolem mne je jen okamžikem mého bdění a smrti; jen nádech a výdech a nic víc. Pulzace samotného Bytí. Můj stín zůstává mým sluncem. Chtěl bych spát a probouzet se. A také plakat a smát se; chtěl bych dotýkat se té lásky; na zlomek věčnosti zapomenout na bolest, obejmout tě… Jen ty a já, ztracená části mé vlastní duše. Pro tebe budu plakat v tmách, pro tebe smát se budu v záři mého slunce, hledat tě v snách a v hlubokých zákoutích svého zapomnění znovu umírat a znovu se probouzet…