Rozbor básně Chmýří bodláku ve filosoficko-duchovním kontextu

ku rodné stopce.

Jsme jako to bodláků chmýří. Letíme odnikud nikam a naše cesta je cestou poznání, že žádné cesty není a ani nikdy nebylo. Je to stejné jako se snem, který sníte. Váš sen je tak skutečný až do chvíle vašeho probuzení. Stále se ptáme kdo jsme, odkud pocházíme a kam směřujeme a já se ptám vás, jestli je to pro vás opravdu tak důležité vědět. Nestačilo by prostě přijímat vše tak, jak je? Bez jakéhokoliv posuzování? Cožpak život není o tom, abychom ho především žili a naučili se ho prožívat tím nejnádhernějším způsobem přijímání ve svaté pokoře odevzdání? Prostě jsme tu a teď a vůbec nezáleží na tom, kdo jsme, odkud jsme přišli a kam kráčíme. Každá vědomě prožitá chvilka našeho života je nepochopitelným zázrakem. A jako zázrak ho i přijímejme se vším, co přináší. A vůbec to neznamená, že bychom měli přijímat jen to dobré. O tom to není. Pokud si plně neuvědomíme, že i to zlé, je jen pro naše vlastní dobro a tudíž je pro nás skrytým požehnáním, potom nikdy nebudeme plně uspokojeni a nikdy se nezastavíme ve svém neustálém hledání, abychom si život vychutnávali v míře, která mu přináleží.

Stejně jako ten bodlák jednou rozkvete, ve větru víří a do vzdálených dálek letí; stejně tak i člověk je zlákaný dálkou svého zaslepení, kdy neví, že každá vzdálenost v sobě zároveň zahrnuje i blízkost a tak ve skutečnosti není blízkosti, která by už nebyla sama o sobě dálkou dosažení a ani dálka není bez blízkosti dosažení. A proto není potřeba někam jít nebo se snažit o nějaké dosažení, protože právě prožívaná chvíle a místo je tím nejlepším, co se nám dostává. Každá prožívaná chvilka je už věčností.

A proto se ani bodlák nemůže vrátit k rodné stopce, protože s ní je věčně spojený. Svůj Prazáklad ve skutečnosti nikdy neopustil, ale nese si ho stále v sobě a tak může jít kamkoliv, aby se jakkoliv vzdálil. Nikdy se nemůže ztratit, protože se v každém okamžiku své věčnosti nalézá ve svém vlastním Prazákladu a proto i jeho oddělení je jen paralelním obrazem opětovného spojení.

Každý člověk si uchovává vzpomínku na svůj domov, tedy na svůj Prazáklad, se kterým je věčně spojený. Nese si ho stále v sobě. Jeho duše je naplněna vědomím tohoto Prazákladu, které se zrcadlí ve hmotném světě jako zakalená vzpomínka na opravdovost našeho nesmrtelného Ducha. Proto se všichni bez rozdílu na tomto světě cítíme být cizinci a proto se také často cítíme být osamoceni. A tak žijeme svůj život a pozorujeme jak se střídají jednotlivá roční období, která jsou jakousi metaforou lidského života, kdy se rodíme, vzkvétáme, zrajeme, vadneme, až nakonec umíráme. Je to nádherný koloběh, který je nádherný právě svou zdánlivou pomíjivostí.

Do dálky hledím, prostore, živote… A co všechno jsem schopný spatřit? Čeho všeho jsem schopný dotknout se? Tančící derviš se ztrácí ve svém tanci a i já mám někdy pocit, že ze mne ubývá… zvolna se ztrácím, až mi to přináší jistou blaženost. Chtěl bych se každému ztratit, aby mě nikdo už nemohl najít… a přesto, jediný opravdový dotek lásky, abych nezapomněl na to, jak velmi jsem ještě lidský. Jenže ta lidskost není slabostí, ale naší silou, kterou nám závidějí i andělové. Jsme tak křehcí a zranitelní a přesto tak silní a odhodlaní snášet svou bolest a všechna svá trápení, protože cítíme, že je to naše požehnání. Polibek smrti je stejný jako polibek života. Není pražádného rozdílu mezi černým a bílým. Není ani vykoupení, neboť nikdy nebylo ani odsouzení. Ani nezáleží na tom, jak dlouho ještě budeme žít nebo kdy zemřeme, neboť žádné smrti není – To jen z naší kukly líhneme se do nových barev naší přeměny.