Maska nepoznání
- Datum: Duben 14, 2016
- Autor: malé srdce
- Rubrika: Deník
0

Jsem lidský, protože cítím. Lidé však říkají, že nemám citů. Skrývám své city. Mám strach z odhalení toho, že má duše je tak jemná. Proto nosím masku nepoznání. Pod ní se ztrácím odhalení, ale ne svým citům. V té tmě pláču, ale mou maskou je úsměv. Nedovolím lidem, aby mi hleděli do očí, protože tam svůj smutek neskryji. Lidské oči se nedokáží přetvařovat. Ústa se mohou smát, i když srdce pláče. Ale oči nikoli. V očích se zrcadlí skutečnost, zrcadlový obraz duše. Proto nedovolím svým očím, aby otevřela svá tajná zákoutí. Bojím se odhalení.
Další články:
Už si nepamatuji
Už si nepamatuji, jakou barvu měly tvé oči. Jak chutná slanost slz, jak rudé mohou být červánky na n...
Už si nepamatuji, jakou barvu měly tvé oči. Jak chutná slanost slz, jak rudé mohou být červánky na n...
Smutnění
Jako ten bílý sníh, padá i na mne, dnes večer, stín smutku. Někdy bych si tak moc přál neprobudit se...
Jako ten bílý sníh, padá i na mne, dnes večer, stín smutku. Někdy bych si tak moc přál neprobudit se...
Nihilistické rozpoložení
Stíny se plouží a já ve svém nihilistickém rozpoložení z nich nemám pražádný strach. Prázdnota ve mn...
Stíny se plouží a já ve svém nihilistickém rozpoložení z nich nemám pražádný strach. Prázdnota ve mn...
Upozornit
0 Komentáře