Mít versus Být

Člověk by se měl zastavit a zeptat se sám sebe, co je život a o čem by asi život měl být? Má život smysl a účel? A jaký je můj život? Jsem spokojený s tím, jak žiji? A jestli spokojený nejsem, tak proč je tomu tak? Člověk pozná už jen jedno slovo – MÍT a nepozná slovo BÝT a tu začíná veškerá tragédie lidského života, protože slovo – MÍT – vyjadřuje touhu něco vlastnit a čím více toho vlastníme, chceme ještě více a toto vlastnění je pastí, do které jsme se sami chytili. Jako v tom známém příběhu, ve kterém opice vidí kokosový ořech, který je narafičený v nádobě s úzkým hrdlem. Opice strčí svou ruku do nádoby, chytne kokosový ořech a chce vytáhnou ruku a ejhle, nejde to! Kokosový ořech tomu brání, protože jeho rozměry jsou větší než rozměry hrdla nádoby. Až když opice pustí ten ořech, tak se osvobodí. Ale opice chce ten ořech a proto je chycena a chycena je sama sebou, nikdo jiný ji nedrží. Chtění po něčem, ona touha něco vlastnit nás spoutává, činí nás nesvobodnými a závislými od předmětu našeho chtění. Všechno začíná jedinou touhou – CHCI!

JÁ CHCI! – Takto se nám představuje naše vlastní ego. Chtít můžeme spousty věcí, ale štěstí nám to nepřinese, co už vlastně jednoznačně vyplývá z faktu, že si nárokujeme něco mít. Po něčem tedy toužíme. Slovo chtít je v přímém vztahu se slovy mít, vlastnit. Slovo Mít by mělo být vystřídáno slovem BÝT. Jenže my lidé se staráme jen o to MÍT, které nás poutá ke světu a o to BÝT se nestaráme. A podle toho také svět vypadá a svět je vždycky takový, jakým ho chceme mít. My sami si vytváříme tuto nešťastnou realitu okolo sebe. Jenže svět nemůže být postavený na konzumismu, protože jeho pilíře, jsou vystavěny na nejistých základech. Dnes máme to nebo ono a zítra už nemusíme mít vůbec nic. Proto hledejme to co je stálé a co přináší pokoj duše, harmonii a mír. Najděme si čas a podívejme se do zrcadla na svou tvář. Co vidíme? Nic tak věrně nezachycuje to, kým jsme, jako právě naše tvář. V ní se zračí to, čemu dáváme přednost. Celý náš život je zachycený v naší tváři. Každá jedna vráska, či záhyb kůže byla vytvořena naším životem, naším smýšlením, našimi prioritami, naším žebříčkem hodnot. Co vidíme ve své tváři? Co vyzařuje z obrazu, na který se díváme? Buďme k sobě upřímní. Můžeme okecat druhé, ale nikdy ne sami sebe.

Opravdu je to to, co jsme chtěli? Opravdu vnímáme a žijeme život jaký jsme chtěli?

Svět je takový, jaký jsme my sami!