Navěky se ztratit
- Datum: 13 března, 2017
- Autor: malé srdce
- Rubrika: Deník
3
Proč ses ztratila mým očím? A proč zůstáváš v mém srdci? BOLEST – duše hoří v plamenech zapomnění. SMUTEK – stírám prach dávnověku v slzavém údolí stínů. Ó, jak pálí ten oheň v mé hrudi. Jsem ještě živý anebo jsem už mrtvý? Však ještě stále něco cítím v tom každonočním odloučení, ještě stále něco ke mně přichází v tichu noci. Malé záblesky toho štěstí… nepatrné plamínky, co každou chvíli dohoří… Svět iluze a vůně vzdálených pampelišek mě unášejí v širou dál… A SMRT? Touha ztratit se všem očím a zůstat v tom prostoru úplně sám… ( nejkrásnější představa mé duše )
Další články:
Už si nepamatuji
Už si nepamatuji, jakou barvu měly tvé oči. Jak chutná slanost slz, jak rudé mohou být červánky na n...
Už si nepamatuji, jakou barvu měly tvé oči. Jak chutná slanost slz, jak rudé mohou být červánky na n...
Jaké je to asi krásné
Jaké je to asi krásné někoho milovat. Dotýkat se milované bytosti, cítit tepot jejího srdce a být je...
Jaké je to asi krásné někoho milovat. Dotýkat se milované bytosti, cítit tepot jejího srdce a být je...
Když prší...
V kapičkách deště vidím průzračnost vody. Slyším jejich zvuk. Kapy-Kap zpívají a tančí na mé dlani. ...
V kapičkách deště vidím průzračnost vody. Slyším jejich zvuk. Kapy-Kap zpívají a tančí na mé dlani. ...
Třeba nejsi ani živý ani mrtvý, třeba jenom sníš. Ty malé nepatrné plamínky, ty jiskřičky… to je jediné, k čemu se můžu teď už jen obrátit. Čeho se ještě držím…
ale cítím, jak se ztrácím… a padám… někam… daleko do Vesmíru… daleko od nich… třeba Tě tam někdy potkám. A pak Ti mohu říct to své „děkuji“ jelikož Ty mi doopravdy rozumíš na úrovni, na které mi jen tak asi někdo už neporozumí.
Sny praskají jako mýdlové bubliny… Podstupuji tolik smrtí…
A když nepoznáš ono „zemři by ses zrodil“,
pak na Zemi té pusté
máš cizincův jen podíl…