Proč ses ztratila mým očím? A proč zůstáváš v mém srdci? BOLEST – duše hoří v plamenech zapomnění. SMUTEK – stírám prach dávnověku v slzavém údolí stínů. Ó, jak pálí ten oheň v mé hrudi. Jsem ještě živý anebo jsem už mrtvý? Však ještě stále něco cítím v tom každonočním odloučení, ještě stále něco ke mně přichází v tichu noci. Malé záblesky toho štěstí… nepatrné plamínky, co každou chvíli dohoří… Svět iluze a vůně vzdálených pampelišek mě unášejí v širou dál… A SMRT? Touha ztratit se všem očím a zůstat v tom prostoru úplně sám… ( nejkrásnější představa mé duše )
Třeba nejsi ani živý ani mrtvý, třeba jenom sníš. Ty malé nepatrné plamínky, ty jiskřičky… to je jediné, k čemu se můžu teď už jen obrátit. Čeho se ještě držím…
ale cítím, jak se ztrácím… a padám… někam… daleko do Vesmíru… daleko od nich… třeba Tě tam někdy potkám. A pak Ti mohu říct to své “děkuji” jelikož Ty mi doopravdy rozumíš na úrovni, na které mi jen tak asi někdo už neporozumí.
Lidem Drazí přátelé,
buďte bdělými v každé chvíli. Žijte svou bdělou přítomnost. Neznám nic krásnějšího než být plně TU a TEĎ. Je jasné, že se vám to b...
Žiju tam, kde žiješ Ty
Tento text uveřejňuji s laskavým svolením www.lyricus.cz
( stránka Lyricusu je již bohužel zrušená )
Kde zakulacené kopce a rozkvetlá ú...
Ruce Vidím Tvé ruce, jemné pohyby, kterými se vlníš. Nemusíš nic říkat, tvá slova vycházejí z tvých dlaní. Jsou to právě ony, které vyjadřují tvou jemnost,...
Spící Slunce / rozbor jedné písně Už dávněji jsem na internetu našel jednu nádhernou píseň, jejíž text mě nesmírně oslovil. A tímto článkem chci vzdát hold autorovi tohoto pozoruhodnéh...
O utrpení… aneb jak to vidím Já Každé utrpení vychází z pocitu ztotožnění se. Trpíme, protože se ztotožňujeme s utrpením. Cítíme bolest a uvědomujeme si ji. Tato bolest je bolestí tě...
3 
Pokud chceš k článku cokoliv říct, zanech komentář
3 Komentáře k článku "Navěky se ztratit"
Třeba nejsi ani živý ani mrtvý, třeba jenom sníš. Ty malé nepatrné plamínky, ty jiskřičky… to je jediné, k čemu se můžu teď už jen obrátit. Čeho se ještě držím…
ale cítím, jak se ztrácím… a padám… někam… daleko do Vesmíru… daleko od nich… třeba Tě tam někdy potkám. A pak Ti mohu říct to své “děkuji” jelikož Ty mi doopravdy rozumíš na úrovni, na které mi jen tak asi někdo už neporozumí.
Sny praskají jako mýdlové bubliny… Podstupuji tolik smrtí…
A když nepoznáš ono “zemři by ses zrodil”,
pak na Zemi té pusté
máš cizincův jen podíl…