Proč ses ztratila mým očím? A proč zůstáváš v mém srdci? BOLEST – duše hoří v plamenech zapomnění. SMUTEK – stírám prach dávnověku v slzavém údolí stínů. Ó, jak pálí ten oheň v mé hrudi. Jsem ještě živý anebo jsem už mrtvý? Však ještě stále něco cítím v tom každonočním odloučení, ještě stále něco ke mně přichází v tichu noci. Malé záblesky toho štěstí… nepatrné plamínky, co každou chvíli dohoří… Svět iluze a vůně vzdálených pampelišek mě unášejí v širou dál… A SMRT? Touha ztratit se všem očím a zůstat v tom prostoru úplně sám… ( nejkrásnější představa mé duše )
Třeba nejsi ani živý ani mrtvý, třeba jenom sníš. Ty malé nepatrné plamínky, ty jiskřičky… to je jediné, k čemu se můžu teď už jen obrátit. Čeho se ještě držím…
ale cítím, jak se ztrácím… a padám… někam… daleko do Vesmíru… daleko od nich… třeba Tě tam někdy potkám. A pak Ti mohu říct to své “děkuji” jelikož Ty mi doopravdy rozumíš na úrovni, na které mi jen tak asi někdo už neporozumí.
Vězněm své lásky Stále k vám promlouvám, i když už vše bylo řečeno. Nikdy už k vám nepřestanu hovořit. Jako padající listí ve větru vám budu šeptat do uší ozvěnu své d...
Přirozené zákony života Miluji vůni starých knih. Jednu takovou právě držím ve svých dlaní. Je to velmi vzácné vydání z roku 1906 Kniha se jmenuje Ráj srdce a napsal ji Ralf ...
Zotročená svoboda
"Nikdo není více beznadějněji zotročený než ti, kdo falešně věří, že jsou svobodní."
( Goethe )
"Fungování ekonomiky je na 97% závislé od bank...
A přece slepec hledá hmatem barvu Je ještě tolik nekonečného utrpení,
že by to mělo popřít veškerý smysl života.
A přece galejník opatruje svou lžíci.
A přece slepec hledá hma...
Bordel ve vaší hlavě Ať jsem kde jsem,
jsem sám se sebou.
Své myšlenky umím zapínat a vypínat na povel
a vůbec nechápu, že vy to ještě neumíte.
Vaše myšlenky bez p...
3 
Pokud chceš k článku cokoliv říct, zanech komentář
3 Komentáře k článku "Navěky se ztratit"
Třeba nejsi ani živý ani mrtvý, třeba jenom sníš. Ty malé nepatrné plamínky, ty jiskřičky… to je jediné, k čemu se můžu teď už jen obrátit. Čeho se ještě držím…
ale cítím, jak se ztrácím… a padám… někam… daleko do Vesmíru… daleko od nich… třeba Tě tam někdy potkám. A pak Ti mohu říct to své “děkuji” jelikož Ty mi doopravdy rozumíš na úrovni, na které mi jen tak asi někdo už neporozumí.
Sny praskají jako mýdlové bubliny… Podstupuji tolik smrtí…
A když nepoznáš ono “zemři by ses zrodil”,
pak na Zemi té pusté
máš cizincův jen podíl…