Navěky se ztratit
- Datum: Březen 13, 2017
- Autor: malé srdce
- Rubrika: Deník
3
Proč ses ztratila mým očím? A proč zůstáváš v mém srdci? BOLEST – duše hoří v plamenech zapomnění. SMUTEK – stírám prach dávnověku v slzavém údolí stínů. Ó, jak pálí ten oheň v mé hrudi. Jsem ještě živý anebo jsem už mrtvý? Však ještě stále něco cítím v tom každonočním odloučení, ještě stále něco ke mně přichází v tichu noci. Malé záblesky toho štěstí… nepatrné plamínky, co každou chvíli dohoří… Svět iluze a vůně vzdálených pampelišek mě unášejí v širou dál… A SMRT? Touha ztratit se všem očím a zůstat v tom prostoru úplně sám… ( nejkrásnější představa mé duše )
Další články:
Nihilistické rozpoložení
Stíny se plouží a já ve svém nihilistickém rozpoložení z nich nemám pražádný strach. Prázdnota ve mn...
Stíny se plouží a já ve svém nihilistickém rozpoložení z nich nemám pražádný strach. Prázdnota ve mn...
Smutnění
Jako ten bílý sníh, padá i na mne, dnes večer, stín smutku. Někdy bych si tak moc přál neprobudit se...
Jako ten bílý sníh, padá i na mne, dnes večer, stín smutku. Někdy bych si tak moc přál neprobudit se...
Pro tebe budu plakat v tmách
Stín je mým sluncem. V jeho potemnělé záři umírám. A cítím smutek a slzy na víčkách. Miloval bych, a...
Stín je mým sluncem. V jeho potemnělé záři umírám. A cítím smutek a slzy na víčkách. Miloval bych, a...
Třeba nejsi ani živý ani mrtvý, třeba jenom sníš. Ty malé nepatrné plamínky, ty jiskřičky… to je jediné, k čemu se můžu teď už jen obrátit. Čeho se ještě držím…
ale cítím, jak se ztrácím… a padám… někam… daleko do Vesmíru… daleko od nich… třeba Tě tam někdy potkám. A pak Ti mohu říct to své “děkuji” jelikož Ty mi doopravdy rozumíš na úrovni, na které mi jen tak asi někdo už neporozumí.
Sny praskají jako mýdlové bubliny… Podstupuji tolik smrtí…
A když nepoznáš ono “zemři by ses zrodil”,
pak na Zemi té pusté
máš cizincův jen podíl…