Navěky se ztratit
- Datum: 13 března, 2017
- Autor: malé srdce
- Rubrika: Deník
3
Proč ses ztratila mým očím? A proč zůstáváš v mém srdci? BOLEST – duše hoří v plamenech zapomnění. SMUTEK – stírám prach dávnověku v slzavém údolí stínů. Ó, jak pálí ten oheň v mé hrudi. Jsem ještě živý anebo jsem už mrtvý? Však ještě stále něco cítím v tom každonočním odloučení, ještě stále něco ke mně přichází v tichu noci. Malé záblesky toho štěstí… nepatrné plamínky, co každou chvíli dohoří… Svět iluze a vůně vzdálených pampelišek mě unášejí v širou dál… A SMRT? Touha ztratit se všem očím a zůstat v tom prostoru úplně sám… ( nejkrásnější představa mé duše )
Další články:
V květinové zahradě / léto 2008
Dnes jsem si sedl do ticha květinové zahrady. Vypnul jsem myšlenky a pozoroval, co se okolo mě začn...
Dnes jsem si sedl do ticha květinové zahrady. Vypnul jsem myšlenky a pozoroval, co se okolo mě začn...
Okamžik melancholie
Melancholie - zádumčivá a krásná zároveň. Miluji ty okamžiky, kdy skutečně cítím, že žiji. Jsou to c...
Melancholie - zádumčivá a krásná zároveň. Miluji ty okamžiky, kdy skutečně cítím, že žiji. Jsou to c...
Smutnění
Jako ten bílý sníh, padá i na mne, dnes večer, stín smutku. Někdy bych si tak moc přál neprobudit se...
Jako ten bílý sníh, padá i na mne, dnes večer, stín smutku. Někdy bych si tak moc přál neprobudit se...
Třeba nejsi ani živý ani mrtvý, třeba jenom sníš. Ty malé nepatrné plamínky, ty jiskřičky… to je jediné, k čemu se můžu teď už jen obrátit. Čeho se ještě držím…
ale cítím, jak se ztrácím… a padám… někam… daleko do Vesmíru… daleko od nich… třeba Tě tam někdy potkám. A pak Ti mohu říct to své „děkuji“ jelikož Ty mi doopravdy rozumíš na úrovni, na které mi jen tak asi někdo už neporozumí.
Sny praskají jako mýdlové bubliny… Podstupuji tolik smrtí…
A když nepoznáš ono „zemři by ses zrodil“,
pak na Zemi té pusté
máš cizincův jen podíl…