Proč ses ztratila mým očím? A proč zůstáváš v mém srdci? BOLEST – duše hoří v plamenech zapomnění. SMUTEK – stírám prach dávnověku v slzavém údolí stínů. Ó, jak pálí ten oheň v mé hrudi. Jsem ještě živý anebo jsem už mrtvý? Však ještě stále něco cítím v tom každonočním odloučení, ještě stále něco ke mně přichází v tichu noci. Malé záblesky toho štěstí… nepatrné plamínky, co každou chvíli dohoří… Svět iluze a vůně vzdálených pampelišek mě unášejí v širou dál… A SMRT? Touha ztratit se všem očím a zůstat v tom prostoru úplně sám… ( nejkrásnější představa mé duše )
Třeba nejsi ani živý ani mrtvý, třeba jenom sníš. Ty malé nepatrné plamínky, ty jiskřičky… to je jediné, k čemu se můžu teď už jen obrátit. Čeho se ještě držím…
ale cítím, jak se ztrácím… a padám… někam… daleko do Vesmíru… daleko od nich… třeba Tě tam někdy potkám. A pak Ti mohu říct to své “děkuji” jelikož Ty mi doopravdy rozumíš na úrovni, na které mi jen tak asi někdo už neporozumí.
Jaké je to asi krásné Jaké je to asi krásné někoho milovat. Dotýkat se milované bytosti, cítit tepot jejího srdce a být jedním s její duší. Hladit její vlasy, smát se na ní...
Život jako kruhy na vodě Život je jako řeka a každá řeka je v pohybu. Avšak tento pohyb můžeme vnímat i do zastavení. Abych to blíže vysvětlil, musíme si uvědomit, že i samotn...
Vězněm své lásky Stále k vám promlouvám, i když už vše bylo řečeno. Nikdy už k vám nepřestanu hovořit. Jako padající listí ve větru vám budu šeptat do uší ozvěnu své d...
Malé srdce se ptá. Jeho Duch odpovídá. Kde je nebe, můj Milovaný Božský Příteli?
Nebe je tam, kde je Tvé srdce. Pokud hledáš nebe, podívej se kde se nachází tvé srdce. Pokud namísto n...
Maska nepoznání / 12.03.2009 Jsem lidský, protože cítím. Lidé však říkají, že nemám citů. Skrývám své city. Mám strach z odhalení toho, že má duše je tak jemná. Proto nosím masku ...
3 
Pokud chceš k článku cokoliv říct, zanech komentář
3 Komentáře k článku "Navěky se ztratit"
Třeba nejsi ani živý ani mrtvý, třeba jenom sníš. Ty malé nepatrné plamínky, ty jiskřičky… to je jediné, k čemu se můžu teď už jen obrátit. Čeho se ještě držím…
ale cítím, jak se ztrácím… a padám… někam… daleko do Vesmíru… daleko od nich… třeba Tě tam někdy potkám. A pak Ti mohu říct to své “děkuji” jelikož Ty mi doopravdy rozumíš na úrovni, na které mi jen tak asi někdo už neporozumí.
Sny praskají jako mýdlové bubliny… Podstupuji tolik smrtí…
A když nepoznáš ono “zemři by ses zrodil”,
pak na Zemi té pusté
máš cizincův jen podíl…