Proč ses ztratila mým očím? A proč zůstáváš v mém srdci? BOLEST – duše hoří v plamenech zapomnění. SMUTEK – stírám prach dávnověku v slzavém údolí stínů. Ó, jak pálí ten oheň v mé hrudi. Jsem ještě živý anebo jsem už mrtvý? Však ještě stále něco cítím v tom každonočním odloučení, ještě stále něco ke mně přichází v tichu noci. Malé záblesky toho štěstí… nepatrné plamínky, co každou chvíli dohoří… Svět iluze a vůně vzdálených pampelišek mě unášejí v širou dál… A SMRT? Touha ztratit se všem očím a zůstat v tom prostoru úplně sám… ( nejkrásnější představa mé duše )
Třeba nejsi ani živý ani mrtvý, třeba jenom sníš. Ty malé nepatrné plamínky, ty jiskřičky… to je jediné, k čemu se můžu teď už jen obrátit. Čeho se ještě držím…
ale cítím, jak se ztrácím… a padám… někam… daleko do Vesmíru… daleko od nich… třeba Tě tam někdy potkám. A pak Ti mohu říct to své “děkuji” jelikož Ty mi doopravdy rozumíš na úrovni, na které mi jen tak asi někdo už neporozumí.
O veršotepcích Báseň je svět proměnlivých barev a život plátno, které ožívá slovy veršotepců. Svět hlubokých zákoutí a křehkých obrazů. Básník při psaní svých básní ...
Statistika webu za rok 2015 + Novoroční přání Uzávěrka statistiky webu malé srdce pro účely tohoto článku byla uskutečněna k datumu 28.12.2015
Tímto článkem zahajuji jakousi tradici, kdy ke konci...
Vzpomínáš si ještě? Vzpomínáš si ještě, jak jsme stáli v tom dešti? Neměla jsi deštník a já, ač ho měl, jsem ho nevědomky sklopil, aniž bych si to vůbec uvědomil. A povíd...
Pocta slepému oslíkovi Úvodem mi dovolte říct, že slepého oslíka fyzicky neznám, nikdy jsem se s ním nesetkal. Ale o to více ho poznávám prostřednictvím jeho myšlenek, které...
Má každoroční vzpomínka na Terezku Když odejde z tohoto světa člověk, kterého jste ve své duši milovali, ve vašem srdci na něho zůstane nesmazatelná vzpomínka, díky, které potom tento č...
3 
Pokud chceš k článku cokoliv říct, zanech komentář
3 Komentáře k článku "Navěky se ztratit"
Třeba nejsi ani živý ani mrtvý, třeba jenom sníš. Ty malé nepatrné plamínky, ty jiskřičky… to je jediné, k čemu se můžu teď už jen obrátit. Čeho se ještě držím…
ale cítím, jak se ztrácím… a padám… někam… daleko do Vesmíru… daleko od nich… třeba Tě tam někdy potkám. A pak Ti mohu říct to své “děkuji” jelikož Ty mi doopravdy rozumíš na úrovni, na které mi jen tak asi někdo už neporozumí.
Sny praskají jako mýdlové bubliny… Podstupuji tolik smrtí…
A když nepoznáš ono “zemři by ses zrodil”,
pak na Zemi té pusté
máš cizincův jen podíl…