Navěky se ztratit
- Datum: 13 března, 2017
- Autor: malé srdce
- Rubrika: Deník
3
Proč ses ztratila mým očím? A proč zůstáváš v mém srdci? BOLEST – duše hoří v plamenech zapomnění. SMUTEK – stírám prach dávnověku v slzavém údolí stínů. Ó, jak pálí ten oheň v mé hrudi. Jsem ještě živý anebo jsem už mrtvý? Však ještě stále něco cítím v tom každonočním odloučení, ještě stále něco ke mně přichází v tichu noci. Malé záblesky toho štěstí… nepatrné plamínky, co každou chvíli dohoří… Svět iluze a vůně vzdálených pampelišek mě unášejí v širou dál… A SMRT? Touha ztratit se všem očím a zůstat v tom prostoru úplně sám… ( nejkrásnější představa mé duše )
Další články:
Nihilistické rozpoložení
Stíny se plouží a já ve svém nihilistickém rozpoložení z nich nemám pražádný strach. Prázdnota ve mn...
Stíny se plouží a já ve svém nihilistickém rozpoložení z nich nemám pražádný strach. Prázdnota ve mn...
Vychladlé srdce
Zamrzlo člověku srdce. Všechno teplo, které v něm kdysi bylo, vyprchalo; stejně jako vůně vyprchává ...
Zamrzlo člověku srdce. Všechno teplo, které v něm kdysi bylo, vyprchalo; stejně jako vůně vyprchává ...
Krajina absurdity
Dnes chci zpívat blues. Chci křičet jen tak, do nebes a plout na loďce do krajiny prázdna, až na sam...
Dnes chci zpívat blues. Chci křičet jen tak, do nebes a plout na loďce do krajiny prázdna, až na sam...
Třeba nejsi ani živý ani mrtvý, třeba jenom sníš. Ty malé nepatrné plamínky, ty jiskřičky… to je jediné, k čemu se můžu teď už jen obrátit. Čeho se ještě držím…
ale cítím, jak se ztrácím… a padám… někam… daleko do Vesmíru… daleko od nich… třeba Tě tam někdy potkám. A pak Ti mohu říct to své „děkuji“ jelikož Ty mi doopravdy rozumíš na úrovni, na které mi jen tak asi někdo už neporozumí.
Sny praskají jako mýdlové bubliny… Podstupuji tolik smrtí…
A když nepoznáš ono „zemři by ses zrodil“,
pak na Zemi té pusté
máš cizincův jen podíl…