Návraty do dětství

Návraty do dětství bývají hořkosladké a přesto je máme rádi. Rádi vzpomínáme na přítomnost, která se již dávno stala minulostí. Proč tak rádi lidé vzpomínají na to, co bylo a co se už nikdy nevrátí?

Stála a dívala jsi se do dálky, jako by jsi na něco čekala. Tvé modré jasné oči hladily krajinu, ve které jsi vyrůstala a stávala se ženou. Krajinu tvého dětství, která už dávno přestala existovat. Nechceš si připustit tuto ztrátu. Zase se snažíš stát se tím děvčátkem, kterým jsi kdysi byla.

Vzpomínáš na své dětské přátelé, ale jejich obrazy se již dávno rozplynuly. Co se asi s nimi stalo? Kde nyní jsou a jak se asi mají?

Vzpomínáš a vzpomínky jsou to hořkosladké a přesto je máš ráda, protože jsou to jen vzpomínky, které Ti zůstaly.

Pamatuješ?

Tam na té louce jsi trhala a jedla šťovík a Anička, která byla od Tebe starší o dva roky Ti říkala, abys ho nejedla, protože může být počůraný od psa.

A Ty jsi se smála a jedla jsi i přesto svůj zelený šťovík. Měl takovou báječnou chuť.

A pamatuješ tam na té cestičce, která vedla od základní školy v Horním Maršově až k jídelně, kde kuchařky vařily výborné dukátové buchtičky s ještě lepším krémem a kde rostly kopřivy;

Pamatuješ jak jsme se tam učili odvaze a pokládali si do dlaní lístečky Kopřiv a mačkali je ve svých dlaní?

Na rozdíl od malého Pepíka, jsi to dokázala a svou kopřivu jsi zmáčkla až se Ti dlaň pokryla boláky. Potom jsi malého Pepíčka objala a řekla, že jsou i důležitější věci než něco někomu dokazovat. Už tehdy jsi byla moudrá a my kluci jsme Tě milovali snad všichni.

Pamatuješ si také na naší učitelku Balcarovou?

To byla ta nejpřísnější učitelka jakou jsem kdy poznal.

Jednou o přestávce jsi za mnou přišla a zeptala se mě se strachem v očích, jestli nemám ještě jedno pravítko, protože jsi si svoje zapomněla doma. I když jsi byla tak odvážná, přesto jsi tehdy měla strach. Já jsem ti řekl, že mám pravítka dvě a dal jsem ti to, které leželo na mém stole. Když byla hodina, paní učitelka Balcarová nás požádala, aby jsme si vytáhli pravítka. Všichni svá pravítka měla, jenom já jsem ho neměl, protože jsem ti ho půjčil. Učitelka stála nademnou a hrozivě na mě koulila oči.

“Proč nemáš pravítko!?” zeptala se přísně.

Podívala jsi se na mě s takovým strachem v očích.

Odpověděl jsem: “Zapomněl jsem ho doma.”

Učitelka mě praštila přes prsty zrovna tím pravítkem, jež jsem ti půjčil a které vzala z tvého stolu. Zabolelo to, ale byl jsem rád, že nepraštila tebe.

Stojíš a díváš se do dálky.

Díváš se na hřiště, kde jsme si hráli jako děti.

Houpačky,

kolotoče,

prolízačky,

všechno tu je jako kdysi, ale vše je nějaké jiné. Už to není ten svět, který jsi znala tak dobře. Rozběhla jsi se po známé cestičce, které se říkalo Krakonošova cestička a která směřovala až na Sněžku. Tady u té chatičky byla jedna studánka. Hledáš ji a skutečně ji objevuješ. Je to stále stejná studánka, tak jak jsi ji vždycky znala. Nabíráš tu vodu něžně do dlaní, ochutnáváš a s radostí zjišťuješ, že z ní stále teče ta nejchutnější a nejchladnější voda, tak jako tenkrát. A když v zimě studánka zamrzla, vytvořilo se okolo ní kouzelné království ze třpytících se krystalků ledu.

A pamatuješ, jak jsme na druhém břehu, tam kde tekla uprostřed lesa ta křišťálově čistá řeka, jak jsme se tak často v létě bosky brouzdali touto říčkou a čvachtali se v ní?

Ó jak sladké bylo naše dětství. Ale teď je najednou všechno nenávratně pryč. Jako by to ani nikdy nebylo, jako by to byl jen pouhý sen a ne skutečnost, kterou jsi kdysi prožila.

Stojíš a díváš se do dálky, jako by jsi čekala na něco, co se již nikdy nevrátí.

Fotka od Alexas_Fotos z Pixabay