O mně


Sirotek, detail tváře

Foto©www.male-srdce.cz

Kdo jsem? Obyčejný mladý muž, který ví, že nemáme jenom tělo, ale i duši a také ducha. Když jsem měl dva roky, málem jsem zemřel na těžký zápal plic. U své postele jsem tehdy viděl takového malého ohnivého mužíčka. Už od malička jsem cítil v sobě něco hlubšího; něco, co mě přesahuje, něco co se oplatí hledat a jít za tím. Narodil jsem se v Přerově, ale osmnáct let jsem žil v Čechách na Malé Úpě v Krkonoších, kde jsem prožil kouzelné dětství. Jó, to byl panečku jiný svět; svět, který měl jiné barvy oblohy, i řeky byly jinak zabarvené, taktéž stromy a listí na nich tancující vypadaly tak nějak jinak než nyní. Kdo byl ten malíř, který jim dal takové barvy, nevím. Jenom vím, že když jsem vyrostl, barvy jaksi zešedly.

Kromě mnohých vnitřních zážitků, jako je například vidění duchů, napadnutí démonem, kterého známe pod názvem Černá můra, jsem asi od osmnácti let začal dosahovat hlubokých relaxací, při kterých jsem zažíval první tři stupně odpoutávání astrálního těla od fyzického – hučení v uších, které nabývalo nesmírné intenzity a přecházelo do vibrací těla ( taktéž se stupňovalo do velikých intenzit ) – pocity propadání se – a potom strach ( tuto hranici jsem doposud nepřekonal, vždy dostanu strach a tím se dalšímu postupu dokonale uzavřu. ) Snad se mi to podaří překonat někdy v budoucnu. Možná je tento strach důležitou pojistkou, která zabezpečuje, aby se do vyšších úrovní vnímání nedostali lidé nepřipravení. A možná je to tak dobře.

V období puberty jsem prožíval nesmírně těžké životní období, kdy jsem byl jako na houpačce. Jednou nahoře a podruhé dole. Bylo to období značného neklidu, kdy jsem sebepoškozoval tělo řezáním a svou krví jsem psal krvavé modlitby k Bohu. Proč jsem takto konal nevím, ale vím, že mě tehdy spaloval veliký, neuhasitelný vnitřní oheň. V té době jsem téměř spáchal sebevraždu. Z mých příbuzných se o tomto nikdy nikdo nedozvěděl. Zažíval jsem neuvěřitelnou samotu a vnitřní opuštěnost. Když se nad tím nyní po těch letech zamyslím, procházel jsem neskutečně vyprahlou pouští. Když jsem se z tohoto období trochu vyhrabal, nepřetržitý oheň v mém srdci způsoboval, že jsem hledal cestu k osvícení. Stal jsem se Hinduistou, potom Buddhistou, potom jsem byl na pár let ztracený ve dvou sektách. Chvilku mi trvalo než jsem pochopil, že skutečnou Pravdu nenajdu nikde mimo, ale jenom v sobě. Že nepotřebuji žádného vnějšího učitele, ale že existuje jenom jeden skutečný učitel a to je naše nejvnitřnější Já. Proto jsem postupně sekty opustil, jednu i druhou, jakožto i všechny – ismy – odpoutal se od nich a začal jsem posilovat svou vlastní osobnost. Až když jsem tenkrát sekty opustil, viděl jsem celou tu lež. Ale to člověk vidí až tehdy, když stojí na opačném břehu. Do té doby to není schopný prohlédnout.

Potom jsem zaběhl několik maratonů. Zamiloval se do Katky Sýkorové, která se mi ovšem ztratila kdesi v Kanadě. Mnoho let jsem se snažil získat kontrolu nad svými smysly, usiloval jsem o čistotu. Dvacet let jsem byl vegetariánem, až jsem si začal připadat lepší než jsou ti druzí a z toho důvodu jsem po dvaceti letech začal jíst ryby.

Asi ve dvaceti pěti letech jsem zažil jeden významný duchovní zážitek. Píšu o něm ZDE. Od tohoto okamžiku, jsem tento hluboký zážitek někdy dosahoval i při meditaci. Jednou mě při meditaci oslnil takový velký bílý záblesk nesmírné intenzity, který ale ihned zhasl. Asi rok a půl jsem kráčel po cestě křesťanské mystiky a stal se ze mě praktizující křesťan, než jsem katolickou církev opustil, protože mě příliš omezovala a spoutávala mou svobodu. A navíc občas kázali bludy. Mé vlastní vnitřní prožitky však vypovídaly o něčem jiném. I když jsem se vzdal katolické církve, Krista jsem se nikdy nevzdal a mám s ním velmi osobní, řekl bych intimní vztah. Víte křesťanství je nádherná cesta, pokud ji ovšem žijete ve vší upřímnosti a pokud nezůstáváte na povrchu, ale jdete do hloubky tohoto náboženství. Důležité je, abyste vždycky šli až za náboženství a aby se z vás nikdy nestali duchovní fanatici. Avšak pokud se jedná o živou Pravdu, ta nesnese žádných kompromisů. Můžeme polemizovat o čemkoliv, ale nikdy ne o Pravdě, o té jediné a skutečné. A jak člověk může vědět, jestli je Pravda skutečnou Pravdou? Věřte, zažijete to. Prostě to pocítíte ve své vlastní duši, svým duchem. Neumím to jinak vysvětlit. Pravda se dá zažít, ale vaše tělesnost tuto pravdu bude vždycky zpochybňovat. Tehdy nastupuje víra. I když máte nespočet duchovních zážitků, pochybnostem se nikdy nevyhnete. Vždy vás budou pokoušet a snažit se vás stáhnout do temnoty. Zlý nikdy nespí, musíme se mít stále na pozoru, abychom se neztratili sami sobě.

Vnitřním založením jsem básník, tančící snílek a filosof. Už od malička vidím svět v jiných barvách, jinak vnímám určité věci. Mou hlavní duchovní praxí je naučit se milovat láskou, opravdovou a jedinou. Láskou, která je širší než oceán a rozlehlejší než modré nebe. Lásku, která nechce nikoho vlastnit, ale která chce pouze milovat z čisté lásky pro Lásku samotnou. Lásku, která je tajemstvím a která spí na samém počátku nekonečna a každý z lidských synů a dcer ji může změřit zlomkem věčnosti. Jinak jsem člověk, který se mění podle toho s kým komunikuje. Když jednám s někým pyšným, mé srdce je tvrdé, aby umenšilo jeho ego. A naopak, když vidím někoho vnitřně zraněného, mé srdce přetéká nesmírnou něhou a láskou. Tehdy se toho člověka snažím povzbudit a posilnit. Takže to jaký jsem, závisí od toho, jací jste vy. Jsem jen věrným zrcadlovým odrazem vaší vlastní skutečnosti. Spíše jsem vlk samotář, ale můj osud mě neustále vhazuje do situací, kdy musím být mezi lidmi. Boží prozřetelnost nás vždycky naučí to, co se naučit máme. Já celý život utíkám před lidmi a celý život, jsem neustále konfrontován s velkým množstvím lidí. Tady už i slepý musí vidět, že se musím něčemu naučit. Život už beru tak, jak přichází. Všechno je tak, jak je a vše je dobré. Dobré a zlé, to jsou jen vlny na nekonečném oceánu našeho vnímání. Těmito vlnami se nesmíme nikdy nechat znepokojit. Musíme se ponořit až na dno oceánu, kde je už jen ticho a kdy vlny se nás už nemůžou dotknout, protože zůstávají na povrchu. V současné době žiji na Slovensku na malé vesničce v takovém jednom údolí, obklopen horami.

Možná jsem trochu šílený, ale jinak jsem úplně normální. Aspoň doufám.

A také doufám, že mne po této mé zpovědi, nebudete pokládat za duchovního fanatika. To mne raději pokládejte za obyčejné hovno a bude mi to milejší.

Několik fotek fyzické podoby těla malého srdce z mladších let:

Copyright © 2007 - 2019 malé srdce