Poutníci věčnosti
Stmívá se a smutek padá na duši, jako když se bílé vločky snášejí zvolna k zemi, na které čeká jen špína tohoto světa. A přesto, kdesi v hlubině je slunce, které neustále září svým nesmrtelným světlem. Melancholie duše čas od času přepadává každého člověka. Je to tak smutně-krásné, kdy se vám chce plakat jenom tak, bez nějakého zvláštního důvodu. Je to smutek duše, které se stýská po jejím skutečném a jediném domově. Tady na zemi je člověk jen procházejícím cizincem. Člověka se toto smutnění zmocňuje nejčastěji v podvečer, kdy všichni spí a duše má tak chviličku pro sebe a pro své vlastní rozjímání. Je to okamžik, kdy duše pláče. Slzy duše jsou však tak velice léčivé. Víte, duše je velice křehká, i když je nesmrtelná a je pro ni extrémně těžké snášet pozemské hrubé vibrace. Je to pro ni obrovská zátěž a přesto to duše podstupuje, protože ví že se tímto zušlechťuje, že je tavena v žáru pozemského ohně a že z této výhně bolesti získává nový odlesk. Je to jako když se dokonalost oddělí od dokonalosti a přikryje se hmotou, aby tuto svou dokonalost mohla poznat. Je to vpravdě hrdinská cesta, která je připravená jen pro ty nejodvážnější duše.
Drazí poutníci života, hledejte branku svého vlastního srdce a spatříte onu cestu od sebe k sebe. V hlubinách melancholie se probouzí ve vás píseň, kterou tak důvěrně znáte a kterou jste vždycky znali. Milovaní, ponořte se na malou chvíli a na věčnost do své zahrady ráje a zatoužíte po té kráse, kterou spatříte. Tyto pozemské barvy, oproti těm duchovním budou najednou jen pouhou šedí.
Nesmrtelné Bytí
zrcadlící se v kapičkách
nebeské rosy.
…
Nesmrtelná píseň ticha
věčně plynoucí a vábící
do živého chrámu lidského srdce.
…
Z kalíšků vonících květů
pijí žíznící
poutníci věčnosti.
Ptejte se sami sebe, proč jste rezignovali a proč jste přijali úděl nesvobodných mrtvých lidí? Protože každý kdo přijímá klam tohoto světa a žije podle něho, je nesvobodnou bytostí. Ve vás však dřímá svoboda živých lidí. Proto se navraťte k prameni věčného života, který je vaši vlastní životadárnou krví.
Nereptejte na to, co je vám dáváno a na to, co je vám bráno, neboť nejvyšší Moudrost tkví v tom, že dává, co nám má býti dáno a bere to, co nám má býti vzato, abychom pochopili věčné dobro, plynoucí ze samotné podstaty Boží Moudrosti. Kdo jsme, abychom posuzovali Moudrost Boží? Vždyť vše, co je nám dáváno a bráno je z věčné Lásky. Naším úkolem je tuto nesmírnou Lásku uchopit svým srdce a pochopit aspoň její nejčistší ozvěnu, když už ji nemůžeme v nynější chvíli uchopit v celé její věčné Pravdě. Ano, jednou přijde ta chvíle, kdy již budeme natolik silnými ve své čistotě předurčení, že se budeme moci zcela zmocnit této svaté Lásky; Lásky, která je nám dána od prazákladu všeho. Avšak nyní naše vlastní potemnělost ještě není uzpůsobena na tak vysoké vibrace nejčistšího Prazákladu všeho. Nicméně věčný čas, který nám byl dán, je tu pro naše vlastní vzkvétání a zrání. A to je čas, který věčně plyne v bezčasovosti Bytí. To je ona Moudrost Synů Božích, neboť každý kdo vědomě uchopí svou vlastní věčnost, je věčností zářící z absolutní věčnosti a tam, kde je věčnost násobena Věčností, rovná se vždycky Věčnosti a ta je odvěkou cestou Synů Božích, nesmrtelných hrdinů, kteří si na své cestě od sebe k sobě vybojovali právo nazývat se dětmi živého Boha.
vaše malé srdce
0 