Pravdivý příběh
- Datum: 28 prosince, 2011
- Autor: malé srdce
- Rubrika: Vzpomínky
- 4
Jednoho zimního podvečera jsem pocítil v sobě jakési nutkání jít na určité místo v lese a tam se stalo něco, o čem bych Vám dnes chtěl vyprávět…
Byla zima. Právě jsem si vařil bylinkový čaj, když jsem náhle pocítil v sobě něco, co jsem nikdy předtím nepocítil. Jakási tajemná síla mě donutila, abych se oblékl a vyšel do mrazu. Venku zuřila silná zimní vánice a vůbec to tam vypadalo jako by se tam všichni čerti ženili, ale to mě v žádném případě neodradilo od mé cesty. Mé kroky vedla jakási tajemná síla. Jako bych byl omámený neznámou vnitřní silou.
Oblékl jsem se a vyběhl jsem na cestičku a zamířil si to k nedalekému lesu. Až po deseti minutách jsem si všiml, že se ke mně přidal můj, dnes už nebohý přítel Argo, krátkosrstý jezevčík. Kráčeli jsme po cestě pokryté bílým sněhem, jenž nám melodicky křupal pod nohama.
Cítil jsem se zvláštně. Všude okolo zuřila sněhová bouře a mé vědomí bylo jako by ponořené do zvuku toho křupání sněžného povlaku. Kráčeli jsme dál, hlouběji do lesa. Neumím to moc dobře vysvětlit, ale jakási zvláštní síla mě nutila jít k určitému místu v lese. Cítil jsem se jako železná pilina přitahována velkým magnetem.
V lese jsme došli k jednomu místu, kde stál veliký mohutný strom. Okamžitě mě něco přinutilo jít k němu a jakési vnitřní nutkání způsobilo, že jsem se dotkl jeho kmene oběma dlaněmi a najednou se stalo něco, na co už do konce svého života nikdy nezapomenu.
Najednou všechno ztichlo. Sněhová bouře zmizela, všechno zmizelo. Nastalo ticho, ne to ticho, které běžně slyšíte, když si zacpete uši nebo, když máte vypnutou televizi a rádio a tak. Když zažíváte toto ticho, vždycky slyšíte ještě jakési šumění, možná hukot krve nebo tak něco. Ale toto bylo zvláštní ticho, ve kterém nebylo nic a přesto v něm bylo všechno. Bylo to živé ticho nebo lépe řečeno živé prázdno, které nebylo prázdné, ale naopak naplňující samo sebe svou vlastní existencí. Nebylo Já a nebylo Mé… Mé vědomí se jako by rozplynulo do této prázdnoty, jako by se stalo onou živou prázdnotou; jako by se stalo živým tichem. Pojem času zmizel. Nevím jak dlouho tento zážitek trval. Minutu, dvě nebo hodinu… nevím. Jen vím, že když jsem se probral k normálnímu vědomí, najednou tu zase byla sněhová bouře a v dálce štěkal pes. Vůbec jsem nechápal co se to se mnou dělo.
Vracel jsem se domů a přemýšlel jsem, co se to stalo. Byl to tak nádherný a jedinečný zážitek, který Vám však nedokážu sdělit, protože je v podstatě nesdělitelný slovy, ale snad se mi ho aspoň trochu podařilo nastínit. Přeji Vám ať Vás láska ochraňuje a vždy provází na Vaší cestě za Světlem.
Takové zážitky jsou pravděpodobně hodně velkým darem… kdo ví, kolik lidí něco podobného zažilo a jen se o tom neví.
Já měla ten svůj na trajektu do Aqaby, také jsem o tom na blogu psala. Bohužel byl vykoupený hodně velkým utrpením, kterým jsem předtím musela projít…
Ale možná je tohle ta má cesta… pochopit, že utrpení není třeba se bát… že v jeho hloubi je právě to ticho:-))))
Ono i samotné utrpení má pro člověka velikou hodnotu. Kde bychom asi nyní byli, kdyby toho utrpení nebylo. Vždyť i vinná réva a její plody se neobejdou bez lisování, aby z nich vzniklo dobré víno a to je rovněž hrubá síla:-) A potom trochu toho času na dozrání. Všechno to dobré, zdá se, na tomto světě, se dobrým stává až tím lisováním. Možná by to šlo i mírnější cestou, ale lidský pokrok by zřejmě byl velmi pomalý. Jak vidím, hodně jsi toho procestovala.
Proto tak nezmatkuji se současnou uprchlickou krizí… tuším, že se bude lisovat. Nebude to příjemné, ale bude to nutné a nejspíš to něco pozitivního přinese. Alespoň doufám…
Haha 😉 říkám tomu třpyt ducha. Víš jak televize nemá signál a je tam ten šum… 😋