Sebemrskačství
- Datum: 12 června, 2017
- Autor: malé srdce
- Rubrika: Deník
0

Svět spoutal mé sny. A tak se má duše rozsypala na kousíčky prázdných iluzí, až mám pocit, že ty kousky mé zapomenuté duše už nikdo nikdy neposbírá a neslepí. Vezmu lopatu a začnu je tedy sbírat sám. Svůj bordel by si měl po sobě uklízet každý sám. A roky zatím letí a někde daleko ve vesmíru pláče divné kvítí. I nadále zůstávám stále sám a je v tom jisté sebemrskačství. Mrskám se bičem sebe-lásky, které jen málokdo rozumí, až mi teče krev – to jenom život tak křičí v té bolesti! A ve mně snad ještě něco klíčí, snad ještě něco ze mne vzejde, abych neměl pocit marnosti.
Další články:
Třešňové květy
Hledím na oblaka a splývám s nimi. Mám pocit, že pluji s nimi už celou věčnost. Neexistuje nic, co b...
Hledím na oblaka a splývám s nimi. Mám pocit, že pluji s nimi už celou věčnost. Neexistuje nic, co b...
Navěky se ztratit
Proč ses ztratila mým očím? A proč zůstáváš v mém srdci? BOLEST – duše hoří v plamenech zapomnění. S...
Proč ses ztratila mým očím? A proč zůstáváš v mém srdci? BOLEST – duše hoří v plamenech zapomnění. S...
Dar setkání
Když jsem ji poprvé uviděl, srdce se zachvělo a usmálo se, duše pocítila dotek někoho velmi blízkého...
Když jsem ji poprvé uviděl, srdce se zachvělo a usmálo se, duše pocítila dotek někoho velmi blízkého...
Upozornit
0 Komentáře