Sebemrskačství
- Datum: 12 června, 2017
- Autor: malé srdce
- Rubrika: Deník
- 0
Svět spoutal mé sny. A tak se má duše rozsypala na kousíčky prázdných iluzí, až mám pocit, že ty kousky mé zapomenuté duše už nikdo nikdy neposbírá a neslepí. Vezmu lopatu a začnu je tedy sbírat sám. Svůj bordel by si měl po sobě uklízet každý sám. A roky zatím letí a někde daleko ve vesmíru pláče divné kvítí. I nadále zůstávám stále sám a je v tom jisté sebemrskačství. Mrskám se bičem sebe-lásky, které jen málokdo rozumí, až mi teče krev – to jenom život tak křičí v té bolesti! A ve mně snad ještě něco klíčí, snad ještě něco ze mne vzejde, abych neměl pocit marnosti.
Další články:
Nihilistické rozpoložení
Stíny se plouží a já ve svém nihilistickém rozpoložení z nich nemám pražádný strach. Prázdnota ve mn...
Stíny se plouží a já ve svém nihilistickém rozpoložení z nich nemám pražádný strach. Prázdnota ve mn...
Navěky se ztratit
Proč ses ztratila mým očím? A proč zůstáváš v mém srdci? BOLEST – duše hoří v plamenech zapomnění. S...
Proč ses ztratila mým očím? A proč zůstáváš v mém srdci? BOLEST – duše hoří v plamenech zapomnění. S...
Zlomené květiny
Zlomené květiny unáší vítr daleko od jejich kořenů, aby už nikdy nenašly svůj domov. Tolikrát jsem u...
Zlomené květiny unáší vítr daleko od jejich kořenů, aby už nikdy nenašly svůj domov. Tolikrát jsem u...
Upozornit
0 Komentáře