Sebemrskačství

Svět spoutal mé sny. A tak se má duše rozsypala na kousíčky prázdných iluzí, až mám pocit, že ty kousky mé zapomenuté duše už nikdo nikdy neposbírá a neslepí. Vezmu lopatu a začnu je tedy sbírat sám. Svůj bordel by si měl po sobě uklízet každý sám. A roky zatím letí a někde daleko ve vesmíru pláče divné kvítí. I nadále zůstávám stále sám a je v tom jisté sebemrskačství. Mrskám se bičem sebe-lásky, které jen málokdo rozumí, až mi teče krev – to jenom život tak křičí v té bolesti! A ve mně snad ještě něco klíčí, snad ještě něco ze mne vzejde, abych neměl pocit marnosti.