Slunečnice — Žena

Pro tebe — Ženo.

Slunečnice — Žena

Tato osobní zhudebněná báseň propojuje milostnou lyriku s motivem věrnosti, návratu a ubývání času. Obraz ženy-slunečnice zde vytváří ústřední básnický motiv, kolem něhož se soustředí refrénové opakování i téma trvajícího vztahu k milované ženě.

§
Literární výklad

Slunečnice — Žena je zhudebněná autorská báseň ze souboru Nevýslovno. Vychází z milostné lyriky a soustředí se na téma věrnosti, čekání a návratu k milované ženě. Text je vystavěn na opakovaných refrénových návratech, které zesilují dojem vnitřního ujišťování a postupně vytvářejí osu celé skladby.

Báseň pracuje s několika výraznými motivy: houslemi, písní, ubýváním let, podzimem, jarem a obrazem ženy-slunečnice. Tento obraz není pouze dekorativní; spojuje v sobě zakořenění, zranitelnost, žár i křehkost. Vedle něj se objevují také motivy jantarových očí, písku, moře, papírové lodičky a posledního stébla, které rozšiřují milostnou rovinu básně o téma paměti, ztráty a trvání vztahu.

Hudební podoba singlu navazuje na refrénovou stavbu textu a jeho naléhavou repetitivnost. Důraz je kladen na srozumitelnost zpívaného slova, melodickou návratnost a postupné zesilování emocionálního účinku bez opuštění intimního charakteru básně.

V podšívce ukrývám

cesty zpátky — k nám.

V záhybech dne

se vítr o mě opírá.

Z oděrek dnů

sbírám verše —

sám.

Dnes smutek tíží.

Kdo houslím zlomil duši?

Jsi v každé struně,

ještě se vracíš —

nezeslábnu hned.

Když z podzimu

kvete jaro —

ubývá let.

Dnes tíží mě smutek.

Lásko,

zůstaň blízká,

zůstaň věrná.

neztrať se mi —

schovej se pod víčky.

Stačí, když jeden z nás

naši píseň zazpívá.

Zachvěje se list.

Obrátím ho —

A přece vím, že patřím Tobě.

Dnes smutek tíží.

Dnes tíží mě smutek.

Nezeslábnu hned.

A přece vím, že patřím Tobě.

Najdu tě, najdu —

na konci let.

Najdu tě, najdu,

najdu tě tam,

kde končí —

náš svět.

Slunečnice — Ženo,

máš trny ve vlasech,

nohy máš v zemi.

Hlava ti hoří pod kůrou —

na slunci.

Máš jantarové oči

a srdce z písku.

Slané moře na rtech

a papírovou lodičku.

Utopila se —

s adresou.

Až z posledního stébla

vysypeš toulavé zrno —

co zbyde po nás?

A přece vím, že patřím Tobě.

Dnes smutek tíží.

Dnes tíží mě smutek.

Nezeslábnu hned.

A přece vím, že patřím Tobě.

Najdu tě, najdu —

na konci let.

Najdu tě, najdu,

najdu tě tam,

kde končí —

náš svět.

Najdu tě, najdu —

na konci let.

Najdu tě, najdu,

najdu tě tam,

kde končí —

náš svět.

A přece vím, že patřím Tobě.

A vím to, vím to, čím dál víc.

A přece vím, že patřím Tobě.

I kdyby nezbylo mi nic.

Najdu tě, najdu,

najdu tě tam,

kde končí —

náš svět.

A přece vím, že patřím Tobě.

Patřím Tobě.

❦