Slunečnice — Žena propojuje milostnou lyriku s motivem věrnosti, návratu a ubývání času. Obraz ženy-slunečnice zde vytváří ústřední básnický motiv, kolem něhož se soustředí refrénové opakování i téma trvajícího vztahu k milované ženě.
§
Literární výklad
Slunečnice — Žena je zhudebněná autorská báseň ze souboru Nevýslovno. Vychází z milostné lyriky a soustředí se na téma věrnosti, čekání a návratu k milované ženě. Text je vystavěn na opakovaných refrénových návratech, které zesilují dojem vnitřního ujišťování a postupně vytvářejí osu celé skladby.
Báseň pracuje s několika výraznými motivy: houslemi, písní, ubýváním let, podzimem, jarem a obrazem ženy-slunečnice. Tento obraz není pouze dekorativní; spojuje v sobě zakořenění, zranitelnost, žár i křehkost. Vedle něj se objevují také motivy jantarových očí, písku, moře, papírové lodičky a posledního stébla, které rozšiřují milostnou rovinu básně o téma paměti, ztráty a trvání vztahu.
Hudební podoba singlu navazuje na refrénovou stavbu textu a jeho naléhavou repetitivnost. Důraz je kladen na srozumitelnost zpívaného slova, melodickou návratnost a postupné zesilování emocionálního účinku bez opuštění intimního charakteru básně.
Pro tebe — Ženo.
V podšívce ukrývám
cesty zpátky — k nám.
V záhybech dne
se vítr o mě opírá.
~
Z oděrek dnů
sbírám verše —
sám.
~
Dnes smutek tíží.
Kdo houslím zlomil duši?
~
Jsi v každé struně,
ještě se vracíš —
nezeslábnu hned.
~
Když z podzimu
kvete jaro —
ubývá let.
~
Dnes tíží mě smutek.
~
Lásko,
zůstaň blízká,
zůstaň věrná.
~
neztrať se mi —
schovej se pod víčky.
~
Stačí, když jeden z nás
naši píseň zazpívá.
~
Zachvěje se list.
Obrátím ho —
~
A přece vím, že patřím Tobě.
Dnes smutek tíží.
Dnes tíží mě smutek.
~
Nezeslábnu hned.
~
A přece vím, že patřím Tobě.
Najdu tě, najdu —
na konci let.
~
Najdu tě, najdu,
najdu tě tam,
kde končí —
náš svět.
~
Slunečnice — Ženo,
máš trny ve vlasech,
nohy máš v zemi.
Hlava ti hoří pod kůrou —
na slunci.
~
Máš jantarové oči
a srdce z písku.
Slané moře na rtech
a papírovou lodičku.
~
Utopila se —
s adresou.
~
Až z posledního stébla
vysypeš toulavé zrno —
co zbyde po nás?
~
A přece vím, že patřím Tobě.
Dnes smutek tíží.
Dnes tíží mě smutek.
~
Nezeslábnu hned.
~
A přece vím, že patřím Tobě.
Najdu tě, najdu —
na konci let.
~
Najdu tě, najdu,
najdu tě tam,
kde končí —
náš svět.
~
Najdu tě, najdu —
na konci let.
~
Najdu tě, najdu,
najdu tě tam,
kde končí —
náš svět.
~
A přece vím, že patřím Tobě.
A vím to, vím to, čím dál víc.
A přece vím, že patřím Tobě.
I kdyby nezbylo mi nic.
~
Najdu tě, najdu,
najdu tě tam,
kde končí —
náš svět.
~
A přece vím, že patřím Tobě.
A přece vím, že patřím Tobě.
~
Patřím Tobě.