Zpěv potopené slávy

„Před ústím, které nazýváte Hérakleovy sloupy, byl ostrov, větší než Libye a Asie dohromady.“ (Platón. Timaios. 24e.)

Atlantido, perlo v hlubinách snící,
ve věčném tichu moří spočíváš,
tvé hvězdné mapy v lůně planou,
skrz závoj mlžný prosvítá tvůj jas.
…
Křišťálové věže k nebesům se pnoucí,
jak přeludy z dávných časů zjevují,
kde kdysi vzkvétal vznešený rod slavný,
tam rubáš z pěny, vlny tiše tkají.
…
Ó město snů, jež dávné báje slaví,
jak uhaslo tvé světlo pod vlnami?
Zda bohů hněv či lidská pýcha slepá
tě v náruč chladných proudů uvrhla?
…
Orichalkon, zlatá slza Platónova,
věky nad ním vlny čas měří,
odolný tlaku, v lesku stále týž,
tajemství Atlantidy věrně střeží.
…
Šelestí kroky v perleti tvých ulic,
v průzračných tůních tančí stíny snů,
jak roje ryb tvé vzpomínky se vlní,
v zahradách z korálů spí dávný svět.
…
V mysli snílků lodě spící kotví
v přístavech potopených náměstí.
Nejsi jen přelud v modři vod se chvějící,
tvůj zpěv, Atlantido, věčností je znějící.