Pocta slepému oslíkovi

Úvodem mi dovolte říct, že slepého oslíka fyzicky neznám, nikdy jsem se s ním nesetkal. Ale o to více ho poznávám prostřednictvím jeho myšlenek, které nám zanechal. Kdybych si měl vybrat jednoho ze všech filozofů, které kdy chodili po této zemi, vybral bych si slepého oslíka, tohoto obyčejného českého kluka, protože žádný z filozofů, které jsem kdy četl, mi tak nerozbil mou mysl na milióny kousků prázdna jako právě oslík. Ani název tohoto článku není zrovna ten nejvýstižnější, neboť slepý oslík nestojí o žádnou poctu. Je to pro něj jen nic neříkající prázdný pojem a pro mne také. Ale nějak jsem článek pojmenovat musel a nic vhodnějšího mne nenapadlo. Kdysi jsem si stáhl celý jeho web do svého PC a mnoho textů, které oslík připravil volně k stáhnutí, kde jsem mimo jiné objevil i skupinku fotografií čítající asi 60 kusů s velmi drastickou tématikou. Byly to záběry mrtvých lidí. Byly to záběry natolik drastické, že i mě to trochu zaskočilo a překvapilo. A to jsem docela odolný, protože jsem kdysi pracoval v nemocnici na JIS-ce, kde jsem viděl mnoho lidských znetvořeních. Na fotografiích jsou například vyfoceni lidé krátce po jejich smrti. Je tam fotka člověka, který položil hlavu na kolejnici a projíždějící vlak mu tu hlavu odtrhl. Nebo tam jsou fotografie člověka po autonehodě – jen tak volně ležící lidská střeva na ulici, odtrhnutá noha; chlap, který si prostřelil mozek revolverem či různé fotografie drasticky znetvořených lidských těl, při prohlíženích kterých se ptáte sami sebe, jestli se ještě díváte na lidskou bytost, nebo na zrůdu.

A jak jsem si ty fotografie prohlížel, začal jsem uvažovat nad tím, proč je tam slepý oslík vlastně umístil. Proč tak drastické fotky? Co nám tím chce říct, naznačit? A potom jsem pochopil. Slepý osel se nás snaží nasměrovat až na nejzazší možnou hranici snesitelnosti. Když si totiž prohlížíte ta těla, cítíte k nim neskutečný odpor, kdy vám připadají úplně cizí. Díváte se na ně a vidíte jen roztrhané či jinak znetvořené maso. Říkáte si, jaký je to hnus! — Právě jsem si vzpomněl na jeden příběh s Ježíšem, který jsem kdysi dávno slyšel a který vám ukáže také jinou skutečnost na to, co vám chci říct prostřednictvím slepého oslíka. Takže tu je ten krátký příběh, který je do určité míry i jistým podobenstvím:

Jednoho dne kráčel Ježíš se svými milovanými žáky po prašné, sluncem zalité cestě, když v tom uprostřed cesty spatřili ležet rozkládající se mršinu psa. Všichni viděli to hnusné znetvořené tělo a cítili ten strašný zápach. Všichni začali jeden přes druhého křičet – „Fůj, to je ale hnus!“ a tak podobně. Ježíš se na tu mršinu psa podíval a řekl: „Podívejte, jaké krásné bílé zuby má ta mršina psa.“ A to bylo všechno co řekl a pokračoval ve své cestě, jakoby se ani nic nestalo.

„Dobře vidíme jen srdcem. To hlavní je očím neviditelné.“

Na světě jsou miliardy očí, ale kolik z těchto očí doopravdy vidí? A v kolika očích spatříte jen prázdnotu ztracené existence či nenaplněného života? A nyní se obloukem zase vracím zpět k slepému oslíkovi a jeho fotografiím, které mě tak matou a do jisté míry i šokují. PROČ? Který z duchovních lidí by je tam umístil? A přesto, kdybych si měl z celého světa vybrat člověka nejduchovnějšího, vybral bych slepého oslíka. Já v těch fotografiích vidím ten smysl, že se přestanete ztotožňovat s tělem, který je jen iluzí a ničím skutečným. Jak říká Lobsang Rampa, kdybyste se totiž zmenšili na velikost prašného zrníčka a podívali se na lidské tělo úměrně k jeho reálné velikosti, co byste asi viděli? Vždyť ne nadarmo se říká – Jak nahoře, tak i dole. Mikrokosmos = Makrokosmos. Naše těla jsou složena z molekul, které se pohybují a díky tomuto pohybu je utvářen náš hmotný život. Žádná existence nemůže existovat sama o sebe. A jak by nás tedy viděla a vnímala ona postavička velikosti prašného zrníčka? Ptá se Lobsang Rampa ve své knize – škola esoteriky.

„Každý člověk je vesmírem, kde planety – molekuly – krouží kolem centrálního Slunce.“

Sluneční soustava

Atom

Tak co na to říkáte? Nefascinuje vás to? Mě tedy rozhodně ano. A teď si představte, co bychom asi viděli, kdybychom přerostli i náš Vesmír a dále bychom se mohli zvětšovat. Jakou pro nás nepředstavitelnou dokonalost bychom asi spatřili?

A stejnou dokonalost, jako je dokonalost stvořeného, můžete poznávat i v té mršině psa, i v oněch drastických fotografiích z reálného života. Takže, když slepý oslík hovoří o hovně, vždy je to ve smyslu něčeho dokonalého a úplného.

Takže jaký je slepý oslík? Především je svůj. On je už dávno pastýř, není ovcí. Pastýř, aby mohl pást své ovce, musí se nejdřív sám sobě ztratit, aby se potom zase našel. Jen tehdy se stane pastýřem, který zanechá 99 ovcí a půjde hledat tu jednu jedinou, která se ztratila. Skutečný pastýř se nestává pastýřem, ale jím je už od prvopočátku svého stvoření. Tato úloha mu byla přidělená a tuto svou misi jednoho dne také naplní.

Když čtete oslíkovi slovní výkaly, neustále vás to udržuje na hranici, kdy máte pocit, že explodujete zevnitř. Často se cítíte jako tlakový hrnec. Indové znají slovní spojení Neti-Neti = Ne tohle, Ne tamto – Pokaždé, když vyvstane myšlenka, Indové ji utopí ve svém Neti-Neti. Až nakonec vás to hodí do bodu ticha, do bodu ze kterého už není návratu, protože pokud jen jedinkrát toto živé ticho prožijete, už vás nikdy neopustí. Tehdy pochopíte, co je to zažívat ticho na tržnici. Kdysi jsem o tom napsal krátkou báseň:

Nedělej nic, tedy ani nedělání. Veškerá cílená činnost, snaha a úsilí, jež je skrytá touha já po něčem jiném než je samo já… ať už je to pocit sebe-vymalovávanější… Zapřít sebe sama… prostě nebýt… žádné já to nevyřeší, nedokáže… protože není co vyřešit, co dokázat… Problém s dosahováním zmizí, jakmile se touha po dosažení vytratí. Ego si dává všelijaké cíle… dokud má cíle má i pozornost. Usušit ten zdroj a vykořenit lze jen vhledem do toho, že všechno co lze vnímat nikomu nepatří a je prázdné. To se dá jen tehdy když je nahlédnuto svým touhám pod pokličku a pochopen zdroj a princip vznikání utrpení na základě zkoumání sebe sama. Já jsem prostě nakonec musel zvolit sebe-ignoraci, protože všechno co jsem dělal živilo já.

Takže jsem se ve své pozornosti ignoroval, ať se mi jevilo ve vědomí cokoliv… Soustředil jsem pozornost jen na nicotu, prázdnotu… Ticho od vědomí sebe sama… byť by se mi slibovalo jakékoliv bytí celého vesmíru jako krásné. Musel jsem zabít všechno… I nevinné, i rostliny… celý vesmír…  celý sen. Všechny krásné vzpomínky, i západy slunce i svítání – na všechno jsem nahlížel jako na související jevy s utrpením… Byl jsem nazván vrahem a necitou sám před sebou… Jako Bůh, který se rozhodne zrušit veškerou existenci svého vlastního snu je obžalován ze zrady… ze sadismu… atd… Nikomu bych to období nepřál… Jaká to je vyprahlá a nehostinná procházka, jež nic nedává, ale všechno krásné bere.

Jediné řešení bylo ukončit vědomí sebe sama… Pocit existence nějakého já.
A to ještě bez vidiny a motivu, že to k něčemu bude. Já jsem už nic nechtěl… Když ti to říkám a ty to budeš zkoušet…. už něco chceš, už si od toho něco slibuješ… a tak ti nebude nikdy fungovat nic… dokud půjdeš za svým snem.

Zde je hovno výsledek veškerého metabolismu. Například rostlinné hovno je kyslík, semínka, plody, tělo rostliny. To je pak vstupem pro jiné živočichy. A ti z toho všeho udělají jiné hovno, které je vstupem zase pro další existenci ( tedy i pro rostliny ) a tak dále pořád do kruhu. Čili podstatou života je… hovno. Proto, budete-li hledat podstatu, najdete…