Tři složky člověka

Tělo – vystavěné z hmotných prvků tohoto vesmíru

Duše – psychická část lidské bytosti

Duch – nejhlubší nitro člověka

Všechny tyto tři složky člověka jsou ohraničené tzv. čtvrtým rozměrem, což je síla sjednocující aneb blažené sjednocení této svaté trojice. Všechny tři složky člověka čerpají z této sjednocující síly. Za hranicí čtvrtého rozměru se nachází prostor nekonečna věčnosti, ve které se rozplývá vlastní individualita duše a stává se všeprostupujícím vědomím živého Boha – návrat marnotratného syna k Otci aneb kapka moře se opět stáva mořem samotným.

Zkusme si přiblížit ( i když velmi nedokonale ) tento tělesno-duševno-duchovní trojlístek ke startu kosmické rakety. Nosné rakety jejichž účelem je vynést samotnou raketu do kosmického prostoru, můžeme přirovnat k lidskému tělu. Podobně jako se oddělují nosné rakety od rakety po tom, co splní svou úlohu, tedy vynést ji a překonat atmosféru země, podobně se odděluje i tělo, když splní, co mělo být splněno. Kosmický raketoplán bychom mohli přirovnat (ale to přirovnání berte skutečně s rezervou ) k lidské duši, kde je mnoho čudlíků jako je vůle, city či mysl a kosmonauta, samotného pilota raketoplánu, přirovnáme k Duchu, který všechno řídí za pomoci nějakého řídícího střediska. Tím řídícím střediskem může být třeba Bůh, kterého nevidíme. Pouze ho slyšíme ve svých niterných hlubinách. Toto řídící středisko dohlíží na celý průběh kosmického letu. Když se jakkoliv vychýlíme od vyznačené cesty, okamžitě nás usměrní hlasem svědomí či ozvěnou intuice. Takže pilot kosmického letounu je životně závislý na řídícím středisku.

Nebo si to můžeme přiblížit na příkladu chrámu. Představte si, že jdete do kostela, do chrámu z kamene. Do chrámu vstupujete svým tělem. Tedy tělo, které je chrámem Ducha vstupuje do chrámu z kamene. Tak jako se rozloží jednoho dne na jednotlivé organické prvky lidské tělo, stejně tak se rozloží i chrám z kamene. Takže vešli jsme do kostela a začíná probíhat Mše Svatá, které se účastní naše duše se svými city a emocemi a vůbec celou naší psychickou bytostí. To, co se odehrává při slavení Mše Svaté přesahuje fyzickou ohraničenost, stejně jako duše přesahuje hranici fyzického těla. Samotným Duchem, který se nám při slavení Mše odhaluje a zpřítomňuje je živý Kristus uvězněný ve věčné oběti lásky. Aby jsme mohli toto nejhlubší tajemství pochopit, musíme jít od těla přes duši k našemu Duchu.

Jinak přátelé, všimli jste si, jak významné je číslo tři v duchovní filozofii různých národů a kultur? Křesťané mají svatou trojici – Otce, Syna a Ducha Svatého. Hinduisté mají také svou svatou trojici ( tzv. Trimurti ) – Brahmu ( Boha stvořitele ), Višnua ( Boha udržovatele ) a Šivy ( Boha ničitele ). Dále člověk má tři hlavní složky, o kterých píšu v tomto článku – Ducha, Duši a Tělo. Dále, co se týká vědomí, i to rozdělujeme na tři části: Bdělý stav – Snění – Hluboký spánek ( i když za tímto trojlístkem je ještě Átman v jeho čisté podobě. A jistě bychom našli mnohé další příklady. Toto jsem zmínil jen tak okrajově pro zajímavost. Vraťme se nyní k našemu fyzicko-duševně-duchovnímu trojlístku. Takže nejlépe známe naše tělo, protože ho vnímáme v současnosti asi nejvíce. Co je už pro nás hůře definovatelné je naše duše. Co to vlastně je? A jak si je možné duši představit? Watchman Nee ve své knize Duchovní člověk píše o duši takto:

 „Duše je život, který je všem tělesným lidem společný. 

Dokud se člověk nenarodí znovu,

vše, co obsahuje jeho život,

ať už je to jeho já,

život, dýchání, síla, mysl, plány, láska či city

pochází z duše.“