Velký Architekt tančí

Poznámka malého srdce: (Pokud v článku používám slovo Bůh, mám vždy na mysli Zdroj, Moudrost, Svatou Lásku, Podstatu všeho, Absolutno…)

Jak málo stačí, aby byl člověk okouzlen. Jako včera večer. Všude tma a já jdu až na druhý konec zahrady vyhodit králičí bobky na kompost a tam pod smrkem vidím desítky malých světlušek. Jejich nazelenalá světýlka se na mě usmívají a protrhávají tu černou tmu těmi svými zadečkovými lampičkami. Některé okolo mne zvědavě krouží a asi si říkají, kdo je to přišel vyrušovat. Jaká úžasná schopnost svítit si svým vlastním zadečkem. Moudrost tvoří samou výjimečnost.

I mě stvořila kdysi dávno, mou duši utkala ze svého vlastního světla. Stvořila mne jako mladou duši a chtěla, abych prožil svými vlastními zkušenostmi svou jedinečnost. Do této své oddělené části vložila Moudrost svou věčnou přítomnost, aby začínající duši svítila na cestě poznání a aby se tato jedinečná duše stala stejnou Moudrostí, jako je i Ona sama. Proč se tak mělo stát, ví jen Zdroj Sám. Má oddělená část Jeho samotného však může předpokládat, že Moudrost chtěla projevit svou lásku a poznávat ji ve vztahu k projevenému životu poznávajících duší. Aby Moudrost mohla být projevena, musela vytvořit odpovídající prostor jako arénu zhmotněných přání. Moudrost tedy vytvořila svůj vlastní záporný pól. Tím byl rozpohybován svět duality a byl dán prostor pro duše poznat svou vlastní dokonalost zkušenostmi v určité realitě, ve které je možné zažívat různá napětí např. emoční, tělesná, duševní a mnoho dalších a díky nim tak prožívat potřebné zkušenosti pro vzkvétání, obrušování a leštění každé duše. Zároveň byl dán prostor pro samotný Zdroj, aby poznával prostřednictvím stvořených duší svou vlastní Moudrost. Možná, že Moudrost není absolutní, ale je neustále se rozšiřující Moudrostí, která díky své tvorbě poznává nové možnosti své vlastní dokonalosti. A to je možná důvodem, proč Bůh tvoří duše.

Kdybychom byli schopni obsáhnout rozměr Zdroje, možná bychom viděli, že jsme částí jeho Světelného těla a tak jako člověk používá ruce a nohy, Bůh používá duše k přijímání impulzů v projeveném aspektu každé jedné individuální jedinečné duše, protože každá Jím stvořená duše je jakýmsi naprosto jedinečným energetickým inteligentním kanálem, se svou vlastní identitou stvořené entity, přes který zažívá zkušenosti vtělených duší přes jejich pozemská ( hostitelská fyzická, ale i jiná těla. ) Možná ta hra, kterou Bůh vytvořil je o tom, že díky ní, může zažívat svou věčnost. Bůh tvoří duše, které procházejí zkušenostmi a postupně se stávají stále více dokonalejšími, aby nakonec splynuly se samotným zdrojem. Možná, že duše jsou ve skutečnosti živé neustále se obnovující buňky živého Boha, který díky nim prožívá svou nesmrtelnost a věčnost. A je možné, že i samotný Zdroj je součástí něčeho většího než je On sám. Vždyť kdybychom byli schopni obsáhnout rozměr Zdroje/Boha, co bychom asi spatřili?

Další velká otázka, která mne zajímá je, proč vlastně má Bůh/Zdroj zapotřebí duše tvořit? Možná, že dokonalost má potřebu rozšiřovat se do stále větší dokonalosti? Vždyť, kdo z lidí může říct, jakou hranici má Boží dokonalost? Opravdu se nemůže dokonce i sama dokonalost věčně rozšiřovat a naplňovat se stále větší moudrostí? Může někdo z lidí říct, že Boží Moudrost je dokonalá a tím už konečná?

Předpokládám, že Bůh je nepředstavitelně dokonalá Vesmírná Inteligence, jejíž přirozenou vlastností je TVOŘIT. Aby mohl tvořit, musí se vzdát části SEBE ( i když ve skutečnosti se ničeho nevzdává – jen rozděluje svou nevyčerpatelnou energii, pomocí, které rozsévá sémě tvorby ), kdy každou částečku ze Sebe Sama vyvrhne v dokonalé harmonii své nekonečné Lásky, která je jeho nejvlastnější podstatou do prostoru duchovního světa. Stvoří tak duši, která už v sobě nese slávu svého Stvořitele. Duše je tak zcela identická se Stvořitelem. Jediný rozdíl je ve velikosti její energie. Stvořená duše je jen malým chomáčkem energie.

Takže, i když je mladá duše stvořená jako dokonalá, přesto musí získávat zkušenosti v mnohých světech a v mnohých Vesmírech, na mnoha různých planetách, úrovních a v různých tělech. Duše je inteligentní forma energie, která je věčná a je ve své nejúplnější podstatě nezničitelná. Podstatou energie je její VĚČNOST! Energii nelze zničit, lze ji pouze přeměnit. Proto všechny ty povídačky o pekle a věčném zatracení jsou nesmyslem a jen zbytečně straší psychicky slabé a labilní lidi. Nicméně peklo se opravdu může iluzorně zhmotnit před každou vystrašenou duší, jejíž mysl byla za života masírována strachem některými církvemi. Pamatujte si a já to zde ještě jednou zopakuji, že energie nemůže být nikdy zničena! Může být pouze přeměněna anebo ze zvláštních důvodů částečně rozebrána/rozložena na malé shluky energií při zachování určitého procenta její původní energie a tím i při zachování její jedinečné identity. K tomuto může dojít například tehdy, pokud byla duše kontaminovaná velmi negativní energií v pozemském těle, kdy udělala opravdu moc špatné až zvěrské činy vůči všemu, co ještě můžeme nazvat lidským. Takováto duše není nenávratně zničena, ale je do jisté míry rozložena z několika desetin ( záleží podle stupně kontaminace ), které jsou nahrazeny novými čistými částmi energie, jež jsou následně přidány k části, která zůstala zachována. Takováto duše si i nadále nese svou vlastní identitu.

Toto se však používá v tom nejkrajnějším případě, kdy je duše opravdu natolik kontaminovaná svým nesmírně těžkým proviněním, že její energetickou strukturu nelze jiným způsobem uvést do rovnováhy a kdy je předpoklad, že duše se bude namísto vzletu ke Světlu propadat stále hlouběji do své beznaděje a ochromení. Do jisté míry je to důležitá pomoc pro takto poznačenou duši. Je to velmi závažný akt, avšak vedený v souladu s věčnou Moudrostí samotného Stvořitele. Nejvíce kontaminované části duše jsou tedy odebrány a nahrazeny čistou energií, která s duší postupně splyne bez narušení její vlastní jedinečné identity. Nevím, jestli jsem to správně vysvětlil, neboť při tomto sdělení, jsem měl jisté bloky, které mi nedovolovali to obsáhnout podrobněji. To se mi občas stává, že mám nějakou myšlenku ve svém srdci, ale z nějakého důvodu ji nedokážu napsat slovy, i když ji ve své bytosti slyším velmi jasně.

Duše jsou jako hvězdy na nebi. Moudrost se jimi obklopila, aby se z nich mohla těšit a aby mohla díky nim poznávat impulzy vycházející z napětí mezi dvěma protichůdnými póly, které znamenají pohyb a projev života a aby mohla projevit svou nejlepší část ze Sebe Sama – Lásku. Proto dala stvořené duši jen malou část energie ( i když dokonalou ) ze Sebe Sama, aby duše sama prožila na cestě od sebe k sobě svou a tím i Jeho dokonalost a Moudrost. Možná, že náš Zdroj byl kdysi v bezčasém prostoru sám součástí podobného nepředstavitelně velikého Zdroje, ze kterého pochází náš vlastní Zdroj, z něhož byly stvořeny naše duše. Možná, že náš vlastní Zdroj se od mladé duše v bezčasém plynutí propracoval na tak inteligentní energii, že počal tvořit své vlastní vesmíry a své vlastní duše, jako jeho původní Zdroj, ze kterého vzešel náš vlastní Zdroj a tím i tato část projeveného Vesmíru. Možná, že toto je nádech a výdech samotného Bytí. A stejně jako náš vlastní zdroj, ze kterého pocházíme, stejně tak i my ve svůj vlastní bezčasý okamžik v jistém stupni naší dokonalosti, začneme tvořit, v dalším bezčasém prostoru nové světy a nové Vesmíry a také nové duše, pro které se sami staneme zdrojem další vesmírné pulzace. Vždyť proč se duše v duchovním světě učí pracovat s energií a tvořit pomocí ní další prvky, předměty, ale i složitější energetické vibrační struktury až po živé komplikovné organismy, dle míry jejich vlastních schopností a vyzrálosti duší, pokud by cílem pro ty nejschopnější z nich nebyla tvorba nových světů a nových Vesmírů? Vždyť se jen podívejte, drazí přátelé, jak nepředstavitelný je náš Vesmír a kolik nesčetných dalších Vesmírů je ukrytých před lidskou nedokonalou myslí a schopností obsáhnout a pochopit nepostižitelnou nesčetnost, nepochopitelnou dokonalost a nepředstavitelnou velikost Bytí!

Ať už je to jakkoli, jedno je jisté. Vesmír byl vytvořen nesmírně inteligentní silou, která se vymyká jakémukoliv lidskému chápání. A když je člověk konfrontován s velikostí a dokonalostí našeho Vesmíru, musí nutně v sobě pocítit hlubokou pokoru a neskrývaný úžas před jeho velkolepostí, majestátností i nezměřitelností a to je ta správná chvíle pro člověka vzlétnout až k nebesům, dotknout se na zlomek věčnosti hvězd a zakřičet do zdánlivě prázdného prostoru a v ozvěně svého výkřiku splynout v dokonalé harmonii všeho Bytí.