Vůně květiny

Datum: 27 února, 2017
Autor: malé srdce
Rubrika: Promluvy
0

Z temnot stínů vystupuje nepatrný paprsek světla. Proplétá se liánami mnohých staletí a v každém okamžiku spočívá od věků v nepostřehnutelných hlubinách Bytí. Je připravený dotknout se každého probouzejícího se, v každém čase a v každém zlomku věčnosti změřené nekonečností celého stvoření. Jaká bude odpověď lidí tomuto narůstajícímu světlu jejich duše? To nevím, ale odpovědí Světla na volání lidských synů a dcer je od počátku věků vždy jen Láska. Z každé jejich bolesti a trápení, ze všech vyplakaných slz, klíčí vždy ta samá věčná Láska, dává smysl jejich smutku a naplňuje se v jejich radosti blažených. Protože stejně jako radost, tak i smutek; stejně jako úsměvy, tak i slzy, jsou jen mlžným oparem, který se jednou rozplyne a zůstane jen věčná esence připodobněná k vůni květiny. Jen zavři na okamžik oči a stvoř si svou květinu, prohlédni si každý její, i ten nejnepatrnější detail, všímej si její barev, tvaru, křehkosti; zhluboka se nadechni a naplň své plíce její nádhernou jemnou vůní. Nyní tu květinu vytrhni ze země své mysli, ze které vzešla a kde zakořenila v obrazu, který jsi si vytvořil, aby tě okouzlil. Ty jsi v každé chvíli stvořitelem a jsi i stvořením. Ty jsi vpravdě Bůh!

Stejný Bůh, který i tebe stvořil, stejně jako jsi i ty stvořil svou květinu. Cožpak jsi té květině nepředal všechny své vlastnosti a moudrost života? Cožpak ona květina nevyklíčila z lásky tvého srdce? Cožpak nemá tvá květina v každém ohledu všechny tvé atributy? Nevěříš mi? Tak tedy utrhni nyní svou nádhernou květinu a nechej ji zemřít! Zdráháš se? Jsi zhrozený z toho, co nyní říkám? Je to proto, že nevíš co se skrývá za smrtí iluze. Nikdy na to nepřijdeš, dokud svou vytvořenou květinu nezabiješ. Udělej to právě teď. — Pláčeš? Ale proč? Cožpak tvá květina nežije v tobě v každé chvíli? Řekni mi, drahý příteli, co ti nyní zůstalo z tvé křehké květiny? Vzpomínka. Ale co je vzpomínka? Otisk duše mé květiny. A co ještě? Její okouzlující vůně. Můžeš na ni zapomenout? To nemohu! – NIKDY! Dotkla se mě, žije v mých vzpomínkách. Tak vidíš. Tvá květina je věčná ve své vůni, i v doteku, který v tobě zanechala. To je onen zlomek věčnosti změřený tvou láskou. Už tomu začínáš rozumět? Myslím, že ano. Květina nemůže nikdy zemřít, protože její věčnost je i tvou vlastní věčností! Ó, ano! Těším se z tvého poznání. Nyní můžeš opět vytvořit svou květinu, protože klíčí z tvé vlastní věčnosti.