Ženy jako květinky

Když se tak po těch létech zamyslím, musím říct, že jsem je miloval všechny. Miloval jsem jejich jemnou energii. Tak rád jsem se v ní koupal. A přesto všechno mi zůstaly tak vzdálené a neosobní. K žádné jsem se nedokázal přiblížit natolik, aby se mohla stát mou doplňující částí. A tak jsem je miloval, jak ty květinky. Tolik rozmanitých květinek a tolik krás. Rád jsem se díval na všechny ty barvy a cítil všechny ty vůně. Občas jsem se k nějakému kvítku přiblížil, pohladil, potěšil se její vůní, ale nikdy jsem ji neutrhl. Vždyť, jak bych mohl nějaké květince vzít její svobodu? A jak bych mohl milovat některou více než tu druhou? Vždyť každá je tak jedinečná v té nádherné zahradě Boží. A tak jsem nakonec zůstal úplně sám, ale ještě stále chodím do té zahrady pestrobarevných květin a těším se z té nevídané krásy a z tolika vůní. Pozoruji jejich hlavinky, jak se kymácejí ve větru a je v tom ta jedinečná poezie, které rozumějí jen básníci a já jsem básník a vidím všechnu tu krásu až musím někdy plakat pod nápory emocí a rozechvělosti duše.

Ó, mé milované květinky, mé malé srdce dýchá v každém vašem tichém zachvění. Znám vaši radost, i vaši bolest, procházím se mezi vámi nepoznán a dávám vám všechnu svou lásku, které jsem jen schopen…

A ty roky tak letí…

A tělo stárne…

Jen ta duše zůstává věčně mladá.

A to je ta největší tragédie života, když zůstane mladá duše uvězněná ve starém těle… takové omezení pro její nesmrtelnost.

Někdy mám pochybnosti, jestli jsem přeci jen neměl jednu tu květinku utrhnout, tu jednu jedinou z tolika různých květinek a jestli jsem ji neměl dát něco víc ze sebe sama než těm ostatním.

Pamatuješ miláčku, jak jsem měl slzy v očích, když jsme odcházeli z jisté místnosti v rakouském Grazu a já se Ti podíval do očí a věděl jsem, že Ti nikdy nebudu moct říct, že Tě miluji, protože Ty jsi si už dávno vybrala svou cestu? Pamatuješ na tu bolest v mém srdci? Bez toho, abych vůbec něco řekl, jsi to cítila ve svém nitru; všechny ty slzy, které jsem se snažil tak ukrýt před Tebou. Ale vyzařování duše neukryješ.

Dnes mi to přijde už jen jako prchavý stín.

Jen jakási vzpomínka jako otisk duše co uvízla v prostoru a čase.

Zůstávám sám a přesto stále miluji všechny ty nádherné květinky.