Sbírka Tváře času se soustřeďuje na chvíle, v nichž minulost přestává být pouhým údajem a znovu získává konkrétní podobu. Čas zde nevystupuje jako prázdná vzdálenost mezi tím, co bylo, a tím, co je. Ukládá se do lidské tváře, předmětu, hmoty, gesta či krátkého zápisu, jehož původní souvislosti už nelze zcela obnovit. Právě tato neúplnost je pro sbírku podstatná: dochovaná stopa něco vydává, ale zároveň připomíná všechno, co se nenávratně ztratilo.

Název sbírky proto neoznačuje pouze portréty historických osobností. Tváří času se může stát lidská podoba uchovaná navzdory staletím, nepatrný pozůstatek dávného života, náhodně nalezený vzkaz i přírodní tvar, v němž lze číst pohyb vzniku, trvání a zániku. Nejde mi o historickou rekonstrukci ani o básnické převyprávění vědeckého poznatku. Východiskem je konkrétní skutečnost, avšak báseň sleduje především její lidský a existenciální význam.

Poezie zde vstupuje do prostoru, který věcný záznam nemůže obsáhnout. Nedoplňuje chybějící fakta a nevytváří zdání úplného poznání. Přibližuje se k mlčení, jež každý pozůstatek obklopuje, a zkoumá napětí mezi uchováním a zánikem, pohybem a nehybností, přítomností a ztrátou.

Jednotlivé básně mohou vstupovat do velmi vzdálených dob, do soukromých příběhů i do dějin přírody. Nespojuje je jedno období ani jediný typ postavy, ale společný způsob pohledu. Zajímá mě chvíle, kdy se život proměnil ve stopu a kdy tato stopa po dlouhém čase znovu vstoupila do lidské pozornosti.

Tváře času jsou proto sbírkou o přetrvávání, nikoli o vítězství nad časem. To, co zůstává, není úplné a nezachovává se beze změny. Básně se pohybují právě na této hranici: mezi tím, co lze ještě zahlédnout, a tím, co už nelze dopovědět.