Dodnes si pamatuji, jak jsem v Krkonoších jedl šťovíky. Zůstala mi však také jedna podivná, poněkud temná vzpomínka. Vedla tam Krakonošova cesta, která směřovala ke Sněžce. Jednou jsem po ní utíkal před jakousi temnou postavou. Ten zážitek byl tak intenzivní a živý, že si ho pamatuji dodnes. Přesto nevím, zda se skutečně odehrál, nebo byl jen výplodem mé dětské představivosti.

Když mi bylo asi šest let, měl jsem doma ptáčka v kleci. Jednou jsem mu zapomněl dát najíst a napít. Když jsem ho později našel, byl mrtvý. Dodnes si pamatuji hluboký smutek, který jsem tehdy cítil.

Byl jsem velmi hloubavé a vnímavé dítě. Na chvíle radosti si dnes příliš nevzpomínám, ačkoli jistě také existovaly. Vážnost mě provázela už od útlého věku, možná ve větší míře, než bývá u dětí obvyklé. V dospívání se k ní přidal zvláštní, těžko pojmenovatelný smutek. Často jsem ani sám nevěděl, odkud přichází.

Zvláštní bylo, že jsem se k druhým lidem choval velmi chladně, dokonce i k těm nejbližším. Neměl jsem nikoho, komu bych skutečně důvěřoval. A když se dnes vracím do svého dětství, musím přiznat něco, co může znít tvrdě: ani ke svým nejbližším jsem tehdy necítil žádnou náklonnost. Tento odstup od lidí mě provázel ještě dlouhá léta.

Když mi bylo mezi šestnácti a osmnácti lety, často jsem přemýšlel o svém vlastním srdci. Připadalo mi, jako by bylo zapouzdřené v neproniknutelné skořápce. Ten obraz se mi opakovaně vracel. Nedokázal jsem se druhým lidem citově přiblížit.

Svou první básničku jsem napsal asi v šestnácti letech. Byla věnovaná mému dědečkovi, který zemřel. Dodnes nevím, proč jsem tehdy vzal do ruky pero a začal psát. Někdy si říkám, že jsem si možná lásku k literatuře a poezii přinesl z minulých životů.

Postupně jsem se stal otrokem systému. Práce, každodenní povinnosti a nekonečný boj o každý rohlík mě připravovaly o mnohé z toho, co mě v dětství a mládí tolik oživovalo.

Cítil jsem v sobě hlubokého, živého Ducha, který byl neustále utlačován společenským systémem. Stalo se to pro mě vážným vnitřním problémem, který přetrvává dodnes. Ani po tolika letech se mi nepodařilo se z tohoto systému vymanit.

Po dlouhých letech citového odstupu jsem prožil lásku, která pro mě měla mimořádnou hloubku. Její ztráta se stala jednou z nejbolestnějších zkušeností mého života.

O nehodě jsem později napsal báseň, v níž jsem zrekonstruoval posledních devět kilometrů jízdy před osudnou srážkou. Její součástí se stal i jazyk soudního vyšetřování, který událost popisoval prostřednictvím technických a právních pojmů.

S poezií jiných básníků jsem se začal seznamovat až kolem padesátého roku života. Prvním básníkem, kterého jsem četl, byl Jiří Orten. Přečetl jsem také několik básní Jiřího Wolkera. Dlouhá léta jsem totiž zastával názor, že bych neměl číst jiné básníky, protože jsem se obával, že by jejich tvorba mohla ovlivnit mé vlastní psaní.

Poezie se stala podstatnou součástí mého života.