16. duben 2026
Jsou chvíle, kdy jsem poznal, že i odklon od světa může být jen další podobou chtění. I nečinnost ve mně mohla být skrytou snahou něco získat. I vzdání se mohlo být jen převlečeným pohybem téhož středu, který si stále něco sliboval.
Dospěl jsem až k místu, kde už jsem nemohl pokračovat obvyklým způsobem. Viděl jsem, že každé úsilí živí toho, kdo usiluje. Každý cíl posiluje střed, který se k němu upíná. A tak jsem začal obracet pozornost jinam: ne k výsledku, ne k útěše, ne k příslibu proměny, ale k prázdnu.
Nebyla v tom útěcha. Nebylo v tom světlo, které by mě hladilo. Byla v tom spíš vyprahlost, nehostinnost a dlouhé odnímání. Jako by muselo odejít všechno, na čem dosud spočívala hodnota světa, který jsem prožíval. Nejen bolest, ale i krása. Nejen přivázanost, ale i něha. Nejen klam, ale i obrazy, které mi byly drahé.
Musel jsem pohlédnout i na své vzpomínky bez milosti. Na svítání, na západy slunce, na jemné chvíle, které jsem si dosud chránil, jako na součást jediného soukolí. Ne proto, že by byly samy o sobě zlé, ale proto, že i ony se stávaly potravou pro to, co se chtělo trvale udržet.
V té době jsem si sám před sebou připadal téměř krutý. Jako někdo, kdo ruší svůj vlastní sen a musí přitom nechat zmizet i to, co mu bylo drahé. Nebyla to cesta pro obdiv ani pro útěchu. Byla to krajnost, kterou bych nikomu nepřál. Šel jsem po ní s vyprahlým nitrem a bez odměny.
A přece se právě tam začalo ukazovat něco podstatného. Že není třeba zdokonalit sebe. Že není třeba ničeho dosáhnout. Že možná není co dovršit. Mizel jen omyl, že tu musí být někdo, kdo všechno ustojí, vysvětlí a dovede do konce.
Nejhlubší překážkou se pro mne ukázala samotná touha po dosažení. Dokud jsem něco očekával, zůstával jsem v zajetí toho, kdo očekává. Dokud jsem si něco sliboval, kruh se nepřerušil. Proto se z toho nemohla stát metoda. Jakmile by se z prázdnoty stal prostředek, znovu by ji obsadilo totéž staré chtění.
Snad právě proto jsem se k ničemu takovému nemohl dobrat vlastním úsilím. Mohl jsem jen dojít k vyčerpání všech cest, jimiž se střed pokoušel zachránit sám sebe. A pak možná poprvé uvidět, že nic z toho, co se objevuje ve vědomí, nikomu nepatří. Že všechno přichází a odchází bez vlastníka.
Není to radostná stezka. Není to ani vítězství. Je to spíš holé zahlédnutí, že tam, kde jsem se tolik let snažil udržet sebe, nebylo nakonec co držet.