Smutnění

Jako ten bílý sníh, padá i na mne, dnes večer, stín smutku. Někdy bych si tak moc přál neprobudit se. Večer ulehnout na lůžko snů a probudit se v nějaké jiné, lepší realitě. Tento svět je už někdy nad mé síly. Lidi, které denně potkávám, jsou už nad mé síly. Chci být na tomto světě úplně sám. Nejraději bych se zavřel do nějaké místnosti, uzamkl ji na tisíc západů a nikdy bych už nikoho do ní nevpustil. Nechť si mě třeba i ta samota rozdrtí na jemný prášek neskutečna. Všechna inspirace vyprchala a žádná nepřichází.

A co je básník bez inspirace? I stín znamená víc než takový básník. Nikdo neslyší můj pláč, kromě špinavých prázdných stěn. Jsem až příliš hrdý, abych někomu ukazoval své slzy, ale když přichází melancholie noci, nedokážu už je zastavit. Prostě vytrysknou z očí a zaplaví mě svým jemným dotykem. Kdo mi jen může říct, proč pláču v těchto chvílích nočního bdění? Byly chvíle, kdy jsem se cítil být učitelem. Učil jsem lidi, jak mají žít. A nyní bych sám potřeboval učitele. Taková prázdnota ve mně explodovala! Nechci už nic. Každé, i to sebemenší chtění se pro mne stává utrpením. Kdo mi jen může porozumět?!? Myslím, že až nyní začínám chápat sebevrahy. Chtěli mít jen křídla dřív než jim narostla. To se občas stává, že vyhasne u člověka vůle žít. Někdo prostě jen ztratí sílu hledat nové a nové důvody, proč žít. A tak si přehrávám píseň sebevrahů – Gloomy Sunday a mám touhu zapálit si malou čajovou svíčku. Ale chybí mi zápalka k zažehnutí plamene. Je to k zbláznění, ani tu blbou nepatrnou zápalku nemohu najít, když ji tolik potřebuji. Takové věci se prostě stávají, že i z nebe padají žáby. Proč se nad tím vůbec vzrušovat? Zazpívám si znovu a znovu mou oblíbenou Gloomy Sunday, zhasnu a budu se dívat z okna na studené mrtvé zátiší zimy. Hřejivé léto už dávno odešlo a na další procitnutí už nevěřím.