Klíny jsou báseň o narušeném vztahu a bolesti, která zasahuje do původní blízkosti dvou lidí. Motiv klínů označuje vzájemnou oporu, zatímco postava slepé bolesti vstupuje do prostoru lásky, vzpomínek a básnické řeči.
§
Literární výklad
Klíny jsou zhudebněná autorská báseň zaměřená na narušený vztah a na bolest, která postupně vstupuje do prostoru původní blízkosti. Text vychází z motivu klínů jako obrazu vzájemné opory: dvou bytostí, které se na čas podepřely v „srdeční krajině“ a sdílely základní gesta lásky, důvěry a společného života.
Důležitým protějškem tohoto motivu je postava slepé bolesti. Ta v básni nevystupuje pouze jako citový stav, ale jako personifikovaná síla, která zasahuje básníky, vztahy i samotnou řeč. Opakované prosby „dej mi zpátky“ vytvářejí refrénový rámec textu a ukazují bolest jako zkušenost ztráty opory, nikoli jen jako obecný smutek.
Báseň pracuje s výraznou obrazností kaváren, knihoven, mrtvých snů, havranů, domu bez oken a zahrady beznaděje. Tyto motivy rozšiřují osobní rovinu textu o obecnější úvahu nad tím, jak bolest proměňuje naši schopnost vracet se k původnímu citu. Hudební podoba singlu může navázat na rytmus opakovaných proseb, kontrast mužského a ženského hlasu a postupné hromadění obrazů, které směřuje od intimní vzpomínky k temnější básnické skladbě.
Myšlenky plavou do včerejšího ticha,
kde slova ještě nezazněla.
~
Kde fráze nebyly nikdy v módě.
Tvé miluji vážilo celý svět.
Byli jsme jen klíny,
co se na chvíli podepřely v srdeční krajině,
aby cítily, žily, milovaly, snily,
smály se, radovaly, objímaly, líbaly.
~
Poskládám papírek do tvaru srdce,
rozbalíš ho, čteš slova, slova, slova, slova, slova…
lásku vyplenila slepá bolest,
bolest, bolest, bolest, bolest, bolest…
~
Bolesti slepá, já jsem tvůj syn,
dej mi zpátky, můj jediný klín.
~
Bolesti slepá, já jsem tvá dcera,
dej mi zpátky mou vzpěru, můj klín.
~
Bílou paličkou mávala, hledala
opuštěné básníky nad šálkami kávy,
aby jim jejich pera polámala.
V kavárnách nedopitého štěstí,
jim polibky ze rtů vroucně stírala.
V zatuchlých knihovnách
stáli jak vojáci na stráži,
hlídali v katakombách své mrtvé sny.
~
Jednoho po druhém je vodila
do svého domu bez oken,
dávala jim pít likéry žalu,
aby trpěli, sténali, vzlykali, truchlili,
skučeli a naříkali, bědovali, úpěli,
na krásu, lásku, pravdu i něhu,
na pokoj, teplo, štěstí, mír a dobro zapomněli.
~
Pili a jejich oči stále více tmavly,
havrani se jim smáli,
když jim z nich světlo klovali.
~
A když zrak svůj zcela ztratili,
duši svou pod hvězdami vysypali,
jak střeva na jatky, aby se vykoupili
a mohli konečně plakat s kameny,
v zahradě beznaděje s planými květy osiřeli.
~
Bolesti slepá, já jsem tvůj syn,
dej mi zpátky, můj jediný klín.
~
Bolesti slepá, já jsem tvá dcera,
dej mi zpátky mou vzpěru, můj klín.
~
Ó, žalní básníci, vzpomenete si,
jak chutnala vaše láska,
než ji bolest plakat naučila?
~
Bolesti slepá, já jsem tvůj syn,
dej mi zpátky, můj jediný klín.
~
Bolesti slepá, já jsem tvá dcera,
dej mi zpátky mou vzpěru, můj klín.
~
Byli jsme klíny, v srdeční krajině,
cítili, žili, milovali, snili,
smáli se, radovali, objímali, líbali,
doufali, věřili, tančili, zpívali,
hladili, šeptali, naslouchali, dýchali,
plakali, toužili, nacházeli, bouřili,
klidnili, rozkvétali, vadli, létali,
padali, vstávali, kráčeli, třásli se,
chvěli, hořeli, hledali…
~
Bolesti slepá, já jsem tvůj syn,
dej mi zpátky, můj jediný klín.
~
Bolesti slepá, já jsem tvá dcera,
dej mi zpátky mou vzpěru, můj klín.
❦