Na prahu sedí večer
s koleny u brady.
Přehodím přes nás šál,
než na nás zima šlápne.
~
Na prahu mezi dnem a nocí
je příliš místa pro odchody.
A málo světla pro návraty.
~
Rozprostřu přes nás šál,
než se nad námi noc skloní.
Ať tvoje „miluji tě“
ještě jednou zčervená
v teplém objetí.
~
Až první mráz uvězní tvůj hlas
a na rtech ztuhnou lístky orchideje;
rozvinu nad námi šál a spočítám,
kolik lásky zbývá v nás.
~
Na prahu mezi dnem a nocí
je dost místa pro odchody.
A jen proužek světla pro návraty.
~
Oknem se vrací probuzené ráno
jak mladý sluneční král
s kalichem dobrého vína,
táhne prsty po klavíru a prosí:
„Nech lásku dopít do dna.“
~
Až anděl směny zazvoní klíči,
poprosím ho o malou chvíli,
ať neuvidíš v mých očích slzy —
dvě smutné lampičky,
co ještě chvíli svítí pro návraty.
~
Trubka hraje sólo pro samotu.
Pusť mě z náruče,
než ti srdce ztuhne v led
a na jazyku zůstane
jen něžný zbytek vět.
~
Prosím, ještě nechoď.
Ještě ne…
~
Rolety sjely,
už není kam utéct,
jen blíž k tobě,
než se noc položí na střechy.
Zahalím nás průsvitným šálem,
ať nám mráz nepočítá,
kolik v nás zbylo bolesti.
~
Na prahu mezi dnem a nocí
je široký prostor pro odchody.
Pro návraty jen úzký okraj světla.
~
Schovám tvá studená ramena,
aby tě zima neuspala
v chladné síni meluzíny,
i když vím, že někdo jiný
bude číst z tvých očí
jako ze svatého písma.
~
Říkáš, že láska
je vypůjčený kabát,
co voní po cizích nádražích,
a má v kapse pár drobných
na jízdenku do ticha
za poslední kolejí.
~
Na prahu sedí večer,
má oči jako ty,
když říkáš „to nic není“,
a přesto všechno bolí.
~
Šál sklouzne z ramen —
jak nevěrný slib,
co nechce lhát.
Tvůj krok se změní —
míří pryč.
~
Když se ohlédnu,
jsi jen malý bod světla za vraty.
~
A já ti stále toužím říkat:
Prosím, zůstaň se mnou,
dokud se hvězdy nerozpadnou.
~
Na prahu mezi dnem a nocí
jsou dveře dokořán pro odchody.
Pro návraty jen úzká škvíra světla.
❦