Zobrazena hudební verze.
Plaveme v malém vesmíru,
bez hvězd a bez rána.
Z dálky k nám doléhá srdce —
jediné slunce nad náma.
~
Já rostu, ty se zmenšuješ,
pomalu mizíš ve mně.
Topíš se v každé buňce.
Byla jsi dřív, než já v tobě byla.
~
Nikdy jsem nebyla sama,
Nikdy sama nebudeš —
odpovím dřív, než dořekneš.
Co šeptáš, neslyším tě.
Někdo mi posouvá hranice.
Už nepoznám, co je tvoje.
~
Tak moc tě miluju,
že tě nenechám jít.
Až z tebe nic nezbyde,
co by mě mohlo opustit.
Tak moc tě miluju,
že tě musím sníst.
Budeme jedna, jak řeka a proud.
Jedna v druhé budeme plout.
Myslíš, že tě objímám.
Mé buňky požírají tvé.
~
Proč mi je zima?
Držíš mě tak pevně,
a přesto mrznu.
To není zima, lásko.
To tě moje tělo tráví.
~
Proč ze mě ubývá?
Jako bys mnou
své nebe stavěla.
Budeš tu,
až světlu podám ruku?
Budu tu —
jsi mi blíž,
než se vůbec smí.
Piju. Už piju
z vlastní sestřičky.
Budu tu navždy.
Jen ty už se nevrátíš.
~
Tak moc tě miluju,
že tě nenechám jít.
Až tvoje srdce ztichne,
ve mně bude dál bít.
Tak moc tě miluju,
že tě musím sníst.
Budeme jedna, jak řeka a proud.
Ty budeš řeka. Já přestanu plout.
~
Nad námi matčina dlaň.
Včera jsme kopaly obě.
Dnes pod její kůží bije
jen jedna zahnízděná vlaštovka.
V bílém pokoji doktor si odkašle
smráká se nad hmotou na snímku.
To není samostatný plod.
Zuby. Vlasy. Kost.
~
Tak moc tě miluju,
že tě nenechám jít.
Tvoje srdce už ztichlo,
ve mně bude bít.
Tak moc tě miluju,
že tě musím sníst.
Jsme už jen jedna,
jediná řeka.
Ty ve mně už nemáš kam plout.
~
Neplač, maminko.
V očích máš jezírko.
Měla jsem sestru,
byla tvé miminko.
Už jsme jen jedna, jak řeka a proud.
Stále jsem řeka. Tys přestala plout.
~
A oni tomu říkají:
Plod v plodu nebo teratom.
Zuby, vlasy, kost —
jen útvar.
A ještě něco:
co nestihlo mít rádo.
❦