§ Literární výklad
Zatmění je milostně-existenciální zhudebněná báseň o bolesti po rozpadu vztahu. Lyrický subjekt tuto bolest nepozoruje z odstupu, ale nese ji v přítomném čase; její narůstání vyjadřuje opakovaný refrén „Jen bolesti víc. / Bolesti nesu víc.“ Jednotlivé obrazy proto netvoří sled vzpomínek uzavřených v minulosti, nýbrž různé podoby stále trvajícího zranění.
Motiv slov představuje pouze jednu z těchto podob. Slova napuchnou v ústech, hořknou ve verších a padají do vody jako kameny. Nejde především o problém řeči nebo dorozumění, ale o skutečnost, že bolest zasahuje i samotný básnický jazyk. Podobnou funkci má obraz kluka pouštějícího draky uvnitř ptačí bouře. Návrat ke slovu „kluk“ odhaluje bezbrannou vrstvu lyrického subjektu, zatímco provázek, který řeže a cuká, spojuje touhu udržet něco ve vzduchu s bolestí tohoto úsilí.
Přírodní motivy bosého léta, deště, šťovíku, stébel a trávy zpřítomňují minulost prostřednictvím konkrétních smyslových vjemů. Tráva zůstává stejná jako tehdy, ale její neměnnost pouze zvýrazňuje proměnu člověka, který se na známé místo vrací s jinou zkušeností. Ústřední metafora zatmění pojmenovává stav, v němž světlo nezaniklo, ale přestalo být dostupné. Závěrečné obrazy vody, hráze a tonutí pak soustřeďují bolest, vzpomínku i samotu do krajní situace: mluvčí nechce své tonutí nést sám, přestože už neví, co oba lidi ještě drží.
A slova, slova.
Slova jen.
Napučela v ústech.
Převalím je jazykem.
Kosi je klovou.
Klovou v každém slově.
Místo teplých dlaní
v hrudníku jen trny.
Žádné obejmutí.
~
Jsem kluk
co pouští své draky
uvnitř ptačí bouře.
Křídla rvou oblohu.
Provázek řeže a cuká.
Jen bolesti víc.
Bolesti nesu víc.
~
A slova, slova.
Slova jen.
Zahořkly verše.
Měsíc je srpem
posečený sen.
Stín po nebi
vleče zatmění.
~
Bosé léto šlape,
šlape po dešti,
šťovík je trpký,
stébla voní víc.
Tráva je stejná.
Stejná jako tehdy.
Jen bolesti víc.
Bolesti nesu víc.
~
Slunce pálí.
Pálí do očí.
Vzpomínky bolí.
Bolí nejvíc.
~
Znám místo,
kde stále prší.
Slova jak kameny
padají do vody.
Rozbíhají kruhy.
~
Ptám se,
kdo z nás víc tonul,
když nás držel
vlastní strach.
Co když hráz
nevydrží?
Co nás ještě drží?
~
V samotě se topím.
Topím —
Nechci se utopit
sám.
V tom dešti,
co mi prší z očí.
❦