Dvacátý srpen· Zdeněk Vlha

Dvacátý srpen je autorská báseň vystavěná kolem každoročně se opakujícího gesta: žluté slunečnice určené milované ženě. Slunečnice v textu není jen květinou. Mluvčí ji češe, oslovuje ji a posílá ji místo sebe, aby splnila úlohu, kterou sám splnit nemůže.

Báseň pracuje s motivy slunce, kořenů, semínka, vody, komety, mapy a smrti. Slunečnice přitom není pouze ústředním symbolem, ale téměř samostatnou postavou: je ukládána do kolébky, obětována jedinému datu v kalendáři a nakonec proměněna ve „zlatou tanečnici“. Opakovaný návrat k jednomu datu vytváří napětí mezi plynutím času a snahou uchovat něco, co už se nenávratně ztratilo v minulosti. Výrazně se to soustřeďuje ve verši „ať co se loučí nezmizí“.

Hudební podoba rozvíjí proměnlivost básně od jemnějších, vzpomínkových pasáží přes temnější střední část až k výraznému orchestrálnímu vrcholu. Klavír, housle, violy, žestě a hluboký mužský baryton sledují její baladické i lyrické polohy a postupně rozšiřují její zvukový prostor. Závěr se vrací k obrazu slunečnice jako každoročně vysílaného znamení — ke „zlatým tanečnicím“, které spojují začátek a konec skladby.