Když prší…

V kapičkách deště vidím průzračnost vody. Slyším jejich zvuk. Kapy-Kap zpívají a tančí na mé dlani. Dívám se na ně a v tom pohledu je mé usebrání, v tom pohledu je i mé prokletí. Prokletí je v uvědomění si krásy, protože krása mě bolí. Mám pocit, že je všude jenom bolest. Láska, krása, jemnost i radost… jemné odstíny bolesti. Ale v té bolesti je i jistý druh štěstí a blaženosti. Vlastně to jsou jednotlivá vyzařování, vibrace. Některé se chvějí rychleji a jiné zas pomaleji. Čím jsou vibrace rychlejší, tím větší pocit štěstí, radosti a blaženosti zažívám. Miluji dešťové kapky. Jsou tak krásné. Když prší, je jich tolik a přesto mi připadá každá jednotlivá kapka tak strašně osamělá. Jejich koloběh je vlastně podobný lidskému životu. I my jsme jako ty kapky, pospolu a přesto tak osamělé. Pršíme do svých duší.