Hora tvého života

Až přejdeš horu svého života a ohlédneš se za sebe a spatříš všechny ty roky, které uplynuly kamsi do zapomnění, možná si položíš otázku, co ti nakonec vlastně zůstalo? Jaký byl tvůj život? Žil jsi ho tak, jak jsi si přál? Nebo jsi svůj život promarnil na věci marnivé, které jsou jako pápěří? Jen slabě foukneš a rozletí se do ztracena? Otoč se a pohleď na zahradu svého srdce a na rostlinky, které jsi do ní zasel a co z nich vyrostlo? Líbí se ti jejich vůně, jejich tvary, barevnost a přirozená krása? Nebo je jejich krása jen umělou napodobeninou, lživým farizejstvím pro které jsi se obětoval ve falešné víře, že tak je to správné? Jaké byly tvé pohnutky pro činy, které jsi vykonal? A co z těch činů přineslo ryzí plody, které stály za tu námahu a energii, jenž jsi do toho vložil? Vždyť každý ryzí čin má svou váhu, kterou se měří hodnota každého člověka.

Jestli jsi už svou horu života přešel, ještě pořád se můžeš aspoň jedinkrát upřímně usmát na člověka, kterého potkáš a tento jediný opravdový okamžik z celého tvého života, i kdyby byl tvůj život jakkoli nepovedený, tě může spasit. Nepromeškej svůj opravdový okamžik, ve kterém se můžeš darovat pro druhé. Dokud žiješ, ještě stále máš možnost vyjádřit to nejlepší, co v tobě je.

A ty, jestli jsi jen na začátku nebo uprostřed hory svého života, neříkej si, že máš ještě dost času svůj život učinit smysluplným a naplňujícím, neboť čas má speciální křídla – zamává a v mžiku uplyne věčnost. Slyším tě ptát se, jak může uplynout věčnost, když je věčná? Může a to tehdy, když se své věčnosti svobodně vzdáš, anebo když na ni zapomeneš věčným odkládáním na zítra. Proto nic neodkládej, abys nebyl zklamán, když ti čas, jako písečná zrnéčka proteče mezi prsty a ač se budeš snažit, nikdy jej už nezachytíš.

Nezapomeň, že každý, i ten nejnepatrnější čin vykonaný z čisté lásky, může smazat všechny činy vykonané z egoismu lidské přirozenosti. Člověk je tvůrcem svého osudu a láska jeho vyvyšovatelem. Díky lásce může být lidská přirozenost povýšena do Božské přirozenosti a pozdvihnuta nad hmotu a uvěznění. A potom v nekonečné říši ducha je tato světelná duše následně dále vyučována a tvarována pro věci pro hmotného člověka nedosažitelné a neuchopitelné.

Člověk se stává čistým Duchem, kdy jeho šatem je Světlo tvořené ze stále více a více se zrychlujících nepojmenovatelných částic a pramenící z Pra-Světla. Až přijde bezčasá chvíle, kdy dojde u částic tvořící světlo k jejich absolutní rychlosti a Světlo se spojí s Pra-Světlem. Syn se vrátí k Otci, stejně jako od Otce vyšel a oblékl se do hmoty za účelem jejího produchovnění. To je evoluce vědomí vyřčená v několika větách tak, jak to poznávám ve své duši.

Hora života může být pro člověka tak vysoká a tak obtížně zdolatelná, jako je jeho ustráchané srdce či jeho ochromená vůle, neschopná učinit horu svého života přístupnou a zdolatelnou. Avšak jeho odvážné srdce a upřímná snaha otevřít se novým možnostem vzkvétání, činí horu jeho života květinovou cestou radosti a Božího požehnání.

Každý člověk má svou horu života, kterou právě zdolává. Mějme proto pochopení pro jednotlivé hory a jejich lidi, protože nevíme, jaký obtížný úsek právě ten který člověk podstupuje. Neposuzujme jejich činy, názory, jejich pohled na život, jejich myšlenky. Přijímejme je takové, jací jsou – v celé jejich nahotě a vnitřní kráse. To pokládám za znak moudrosti a duševní vyspělosti. Bohužel, bývám svědkem toho, jak lidé jiné lidi soudí a vnucují jim vlastní pohled na svět bez toho, aby jim ponechali jejich vlastní rozlet. Takovýto lidé potom bývají zodpovědní za to, že jsou příčinou jejich stagnace, neboť v nich udusili vzácné a jedinečné semínko, které mohlo vyrašit a přinést své plody.

Proto nikdy nikoho nesuďme, abychom nebyli souzeni. To je známá pravda, ale neustále to děláme a tak zabíjíme i část ze sebe sama!

A jaká je vaše hora života, drazí přátelé?