Dětství jsem prožil s rodiči v Krkonoších, v Malé Úpě. Hory byly přirozenou součástí mého každodenního života. Už ve dvou letech jsem stál na lyžích. Tamní přírodu jsem miloval a právě v ní jsem byl opravdu šťastný. Prožil jsem tam také mnoho zvláštních okamžiků, na které dodnes vzpomínám.

Dodnes si pamatuji, jak jsem v Krkonoších jedl šťovíky. Zůstala mi však také jedna podivná, poněkud temná vzpomínka. Vedla tam Krakonošova cesta, která směřovala ke Sněžce. Jednou jsem po ní utíkal před jakousi temnou postavou. Ten zážitek byl tak intenzivní a živý, že si ho pamatuji dodnes. Přesto nevím, zda se skutečně odehrál, nebo byl jen výplodem mé dětské představivosti.

Už jako malé dítě jsem byl velmi vnímavý. Jedna z mých nejranějších vzpomínek sahá přibližně do doby, kdy mi byly dva roky. Naše sousedka si mě vzala na klín a začala na mě šišlat: „Ťuťu, muťuťu…“ Pamatuji si, jak mi to bylo protivné. V duchu jsem se tehdy ptal, proč ze mě dělá takového debila. Dnes mi ta příhoda připadá úsměvná, ale dobře vystihuje, jak jsem už v dětství vnímal jednání dospělých.

Když mi bylo asi šest let, měl jsem doma ptáčka v kleci. Jednou jsem mu zapomněl dát najíst a napít. Když jsem ho později našel, byl mrtvý. Dodnes si pamatuji hluboký smutek, který jsem tehdy cítil.

Byl jsem velmi hloubavé a vnímavé dítě. Na chvíle radosti si dnes příliš nevzpomínám, ačkoli jistě také existovaly. Vážnost mě provázela už od útlého věku, možná ve větší míře, než bývá u dětí obvyklé. V dospívání se k ní přidal zvláštní, těžko pojmenovatelný smutek. Často jsem ani sám nevěděl, odkud přichází.

Mezi lidmi jsem se necítil dobře. Už jako dítě jsem k nim neměl příliš důvěry. Připadali mi jiní a jejich společnost jsem nevyhledával. Když k nám přišla návštěva, často jsem se před ní schovával. Někdy pod postel, jindy do skříně nebo na půdu. Raději jsem zůstával sám.

Zvláštní bylo, že jsem se k druhým lidem choval velmi chladně, dokonce i k těm nejbližším. Neměl jsem nikoho, komu bych skutečně důvěřoval. A když se dnes vracím do svého dětství, musím přiznat něco, co může znít tvrdě: ani ke svým nejbližším jsem tehdy necítil žádnou náklonnost. Tento odstup od lidí mě provázel ještě dlouhá léta.

Od mládí mě provází neuhasitelná touha po Bohu. Bývala tak nesmírná, že jsem měl někdy pocit, jako bych se měl vznítit. Kolem pětadvacátého roku její intenzita zeslábla, ale nikdy ze mě nevymizela. Provází mě dodnes.

Když mi bylo mezi šestnácti a osmnácti lety, často jsem přemýšlel o svém vlastním srdci. Připadalo mi, jako by bylo zapouzdřené v neproniknutelné skořápce. Ten obraz se mi opakovaně vracel. Nedokázal jsem se druhým lidem citově přiblížit.

Svou první básničku jsem napsal asi v šestnácti letech. Byla věnovaná mému dědečkovi, který zemřel. Dodnes nevím, proč jsem tehdy vzal do ruky pero a začal psát. Někdy si říkám, že jsem si možná lásku k literatuře a poezii přinesl z minulých životů.

V mládí jsem se také hodně věnoval sportu. Od dětství jsem lyžoval, hrával jsem volejbal a věnoval se dálkovému běhu. Zaběhl jsem také několik maratónů.

Do svých pětadvaceti let jsem napsal přibližně deset básní. Potom následovalo čtyřiadvacet let, během nichž jsem nenapsal jedinou.

Postupně jsem se stal otrokem systému. Práce, každodenní povinnosti a nekonečný boj o každý rohlík mě připravovaly o mnohé z toho, co mě v dětství a mládí tolik oživovalo.

Cítil jsem v sobě hlubokého, živého Ducha, který byl neustále utlačován společenským systémem. Stalo se to pro mě vážným vnitřním problémem, který přetrvává dodnes. Ani po tolika letech se mi nepodařilo se z tohoto systému vymanit.

Když jsem poznal Petronelu, mé srdce bylo stále ještě zapouzdřené v neproniknutelné skořápce. Otevíral jsem se jí postupně, až jsem ji začal milovat. A právě ve chvíli, kdy jsem jí otevřel své srdce, mě opustila.

Její odchod mě zlomil natolik, že jsem v té době už nechtěl dál žít.

Po dlouhých letech citového odstupu jsem prožil lásku, která pro mě měla mimořádnou hloubku. Její ztráta se stala jednou z nejbolestnějších zkušeností mého života.

Dne 14. prosince 2024 do mého života zasáhla tragická dopravní nehoda, při níž zemřel člověk.

Soud mě zprostil viny a odpovědnost za nehodu připsal samotnému chodci. Přesto ve mně tato tragédie zanechala hlubokou bolest, která mě provází dodnes. Vím, že její vzpomínku si ponesu po celý život.

O nehodě jsem později napsal báseň, v níž jsem zrekonstruoval posledních devět kilometrů jízdy před osudnou srážkou. Její součástí se stal i jazyk soudního vyšetřování, který událost popisoval prostřednictvím technických a právních pojmů.

Právě po této tragédii jsem se stal skutečným básníkem. Psaní mě zachránilo před šílenstvím.

Po čtyřiadvaceti letech básnického mlčení jsem se znovu vrátil k veršům. Mezi prvními texty vznikla experimentální báseň o okamžiku mezi dvěma údaji digitálních hodin a báseň rekonstruující tragickou nehodu v devíti kilometrech.

Od té doby jsem napsal přibližně sto šedesát básní a dalších textů.

S poezií jiných básníků jsem se začal seznamovat až kolem padesátého roku života. Prvním básníkem, kterého jsem četl, byl Jiří Orten. Přečetl jsem také několik básní Jiřího Wolkera. Dlouhá léta jsem totiž zastával názor, že bych neměl číst jiné básníky, protože jsem se obával, že by jejich tvorba mohla ovlivnit mé vlastní psaní.

Poezie se stala podstatnou součástí mého života.

Básník Jiří Orten
je mému srdci
ze všech básníků nejbližší.

Zdeněk Vlha, český básník

Přede mnou je poslední třetina života. Když se ohlížím za tím, co jsem prožil, stále naléhavěji si kladu otázku po smyslu své existence.

Hledám v sobě hloubku, kterou jsem kdysi tak intenzivně prožíval, a snažím se porozumět všemu, co mě v životě potkalo.

Nevím, kolik času mi ještě zbývá. Vím však, že mé hledání dosud neskončilo.