Malá gejša v c moll· Zdeněk Vlha
odzátkujeme víno
a proplujeme tenkým hrdlem
do neurčita
Báseň se vrací k intimní vzpomínce na milovanou ženu, jejíž doteky, vůně a smyslná přítomnost zůstávají živé i v její nepřítomnosti. Prostřednictvím erotických obrazů lyrický subjekt znovu prožívá chvíle vzájemné důvěrnosti, v nichž se touha po milované ženě pojí s přáním zcela se jí odevzdat. Postava malé gejši se stává ústředním obrazem této vzpomínky, uchovávající něhu i tělesnou bezprostřednost někdejšího milostného setkávání.
„Malá gejša v c moll“ je lyrickou reminiscencí na milovanou ženu, jejíž někdejší blízkost znovu ožívá ve vzpomínkách na společně prožité milostné chvíle. Vzpomínka zde není pouhou rekonstrukcí minulosti. Lyrický subjekt ji prožívá v přítomném čase, jako by milovaná žena dosud stála před ním a jejich důvěrnost nepodlehla časovému odstupu.
Erotická obraznost básně vychází z metaforického propojení hudby a milostného vztahu. Úvodní motiv prstokladu představuje dotek jako vědomou, citlivou činnost, při níž se tělo milované ženy stává pomyslným strunným nástrojem. Tento vztah však není jednostranný. Lyrický subjekt postupně opouští postavení toho, kdo určuje průběh milostné hry, a sám vyslovuje touhu po dobrovolném podrobení. Erotické napětí tak nevzniká pouze z tělesné blízkosti, ale také ze vzájemného působení obou milenců.
Obraz kapky toužící stát se mořem přitom přesahuje bezprostřední erotickou situaci a připouští interpretaci milostné touhy jako přání splynout s druhým člověkem.
Postava malé gejši, zahalené měsíčním světlem, představuje subjektivní obraz milované ženy. Její tanec není veřejným vystoupením, ale součástí soukromého světa dvou lidí. Závěrečný návrat k motivu hry na strunu propojuje poslední verše s úvodem a uzavírá báseň do kompozičního celku, v němž se vzpomínka odehrává jako stále přítomná zkušenost.
Hudební koncepce singlu se obrací k estetice francouzského komorního šansonu šedesátých let. Pomalé tempo, přirozeně vedený český baryton a instrumentace založená na kontrabasu, nylonové kytaře, akordeonu, tlumené trubce a vibrafonu představují záměrně uměřený protějšek explicitní erotické obraznosti. Charakteristická je rovněž stylizace zvukového prostoru s odkazy na historické analogové nahrávky.
Výsledné spojení básnického textu a šansonové hudební koncepce umožňuje nahlížet erotickou vzpomínku nikoli jako uzavřenou událost, ale jako součást trvajícího citového vztahu k nepřítomné ženě. Tělesná důvěrnost zde nepředstavuje protiklad citové blízkosti, nýbrž jeden ze způsobů, jimiž se někdejší láska uchovává ve vzpomínkách.