Narodil jsem se na Moravě. Dětství jsem potom prožil s rodiči v Krkonoších. Hory byly přirozenou součástí mého každodenního života. Už ve dvou letech jsem stál na lyžích. Tamní přírodu jsem miloval a právě v ní jsem byl opravdu šťastný. Zažil jsem tam také mnoho zvláštních jevů, které si dodnes nedokážu vysvětlit.

Do základní školy jsem jezdil autobusem do H. M., vzdáleného přibližně třicet kilometrů od našeho domova. Krkonošské zimy tehdy bývaly bohaté na sníh. Někdy ho napadlo tolik, že autobus vůbec nevyjel. A tak jsme zůstali doma. Počasí občas rozhodovalo i o tom, zda půjdeme do školy.

Na prvním stupni nás učila velmi přísná učitelka, které jsme se všichni báli. Jednou během vyučování přikázala, abychom si vytáhli pravítka. V té době jsem byl zamilovaný do spolužačky Dáši. Jenže Dáša své pravítko zapomněla a byla celá vyděšená. Dal jsem jí tedy svoje.

Za chvíli ke mně přišla učitelka a zahřměla: „Kde máš pravítko?“

„Zapomněl jsem,“ zalhal jsem.

Vzala jiné pravítko a udeřila mě přes prsty.

Vzpomínám si také na naše cesty ze školy na oběd. Procházeli jsme místem, kde rostlo veliké množství kopřiv. Se spolužáky jsme tam hráli zvláštní hru. Soutěžili jsme, kdo dokáže v dlani zmačkat co nejvíce kopřiv. A hráli jsme ji znovu a znovu.

Zůstala mi však také jedna podivná, poněkud temná vzpomínka. V Krkonoších vedla Krakonošova cesta, která směřovala ke Sněžce. Jednou jsem po ní utíkal před jakousi temnou postavou. Ten zážitek byl tak intenzivní a živý, že si ho pamatuji dodnes. Přesto nevím, zda se skutečně odehrál, nebo byl jen výplodem mé dětské představivosti.

Někdy si říkám, zda ta postava nemohla mít něco společného s Krakonošem. Vím, že patří do světa legend. Jenže co vlastně víme o všem, co se nám v životě přihodí? A kde přesně končí skutečnost a začíná naše představivost?

Už jako malé dítě jsem byl velmi vnímavý. Jedna z mých nejranějších vzpomínek sahá přibližně do doby, kdy mi byly dva roky. Naše sousedka si mě vzala na klín a začala na mě šišlat: „Ťuťu, muťuťu…“ Pamatuji si, jak mi to bylo protivné. V duchu jsem se tehdy ptal, proč ze mě dělá takového debila.

Když mi bylo asi šest let, měl jsem doma ptáčka v kleci. Jednou jsem mu zapomněl dát najíst a napít. Když jsem ho později našel, byl mrtvý. Dodnes si pamatuji hluboký smutek, který jsem tehdy cítil.

Byl jsem velmi hloubavé dítě. V přírodě jsem prožíval opravdové štěstí, na jiné radostné chvíle z dětství si však dnes příliš nevzpomínám. Vážnost mě provázela už od útlého věku, možná ve větší míře, než bývá u dětí obvyklé. V dospívání se k ní přidal zvláštní, těžko pojmenovatelný smutek. Často jsem ani sám nevěděl, odkud přichází.

Mezi lidmi jsem se už jako dítě necítil dobře. Neměl jsem k nim příliš důvěry. Připadali mi jiní, často jsem jim nerozuměl a jejich společnost jsem nevyhledával. Když k nám přišla návštěva, raději jsem se schoval. Někdy pod postel, jindy do skříně nebo na půdu. Dokázal jsem tam zůstávat sám, ve svém vlastním světě, který mi byl mnohem bližší než svět dospělých.

Samotu jsem miloval už tehdy. Nepociťoval jsem v ní žádný nedostatek. Naopak, právě v samotě jsem nacházel zvláštní štěstí. Mohl jsem se nerušeně oddávat svým myšlenkám, pozorovat přírodu a prožívat všechno, co se odehrávalo v mém nitru. Můj vnitřní život byl nesmírně intenzivní, přestože navenek jsem působil uzavřeně a chladně.

A právě ta chladnost byla zvláštní. Projevovala se dokonce i vůči mým nejbližším. Neměl jsem nikoho, komu bych skutečně důvěřoval. Když se dnes vracím do svého dětství, myslím, že jsem ani svým nejbližším nedokázal dávat najevo náklonnost. Přitom jsem dokázal hluboce prožívat utrpení živého tvora, krásu přírody i nejrůznější drobné události, které by jiný člověk možná ani nezaznamenal.

Tento zvláštní rozpor mě provázel ještě dlouhá léta. Můj vnitřní svět byl plný prožitků, které jsem si však většinou nechával pro sebe. S přibývajícími roky jsem si stále výrazněji uvědomoval, jak obtížné je pro mě důvěřovat druhému člověku a připustit si ho k sobě.

Od mládí mě provází neuhasitelná touha po Bohu. Bývala tak nesmírná, že jsem měl někdy pocit, jako bych se měl vznítit. Kolem pětadvacátého roku její intenzita zeslábla, ale nikdy ze mě nevymizela. Provází mě dodnes.

Když mi bylo mezi šestnácti a osmnácti lety, často jsem přemýšlel o svém vlastním srdci. Připadalo mi, jako by bylo zapouzdřené v neproniknutelné skořápce. Ten obraz se mi opakovaně vracel. Nedokázal jsem se druhým lidem citově přiblížit.

Svou první básničku jsem napsal asi v šestnácti letech. Byla věnovaná mému dědečkovi, který zemřel. Dodnes nevím, proč jsem tehdy vzal do ruky pero a začal psát. Někdy si říkám, že jsem si možná lásku k literatuře a poezii přinesl z minulých životů.

V sedmnácti letech jsem se přestěhoval na Slovensko. Mé duchovní hledání tehdy nabývalo stále konkrétnější podoby. Jednou jsem zašel na faru, zaklepal na dveře a knězi, který mi otevřel, oznámil: „Chci být knězem.“ Nechal mě chvíli čekat a potom se vrátil s Biblí. Doporučil mi, abych si ji přečetl. Tu Bibli mám dodnes.

Osobnost Ježíše Krista mě přitahovala už od dětství. Ačkoli se moje duchovní přesvědčení v průběhu života vyvíjelo a proměňovalo, vztah k Ježíšovi ve mně přetrval. Jeho osobnost a učení o lásce pro mě mají dodnes hluboký význam.

Jednou se mi o Ježíšovi zdál nesmírně živý sen. Ocitl jsem se na malém kruhovitém náměstíčku, z něhož vzhůru vedly velmi strmé schody. Připomínaly mi biblický Jákobův žebřík.

Pamatuji si, jak jsem po těch schodech dlouho stoupal. Když jsem konečně došel až nahoru, stál tam Ježíš. Hluboce se na mě zadíval a zeptal se:

„Co chceš, abych pro Tebe udělal?“

V tom snu jsem měl možnost požádat ho o tři věci. A přestože si dodnes živě vybavuji místo, schody i jeho pohled, nedokážu si vzpomenout, o co jsem ho tehdy požádal a co mi odpověděl.

Jako by právě tato část našeho setkání zůstala přikrytá závojem zapomnění.

Už během středoškolských let jsem se začal zabývat reinkarnací. Dnes je ve mně její skutečnost neotřesitelně ukotvena. Nemám o ní sebemenší pochybnost.

Od mládí mě přitahovala filozofická a duchovní literatura. Beletrii jsem četl poměrně málo. Mnohem více mě zajímaly knihy, které se zabývaly podstatou lidské existence, vědomím, smrtí, Bohem a možnostmi duchovního poznání. Silně na mě zapůsobily například Životopis jogína a Lílá Amrit.

Postupem času jsem začal také sbírat staré duchovní knihy. Některé pro mě měly mimořádnou osobní hodnotu. Dodnes mě mrzí, že jsem kdysi musel prodat knihu Ráj srdce od Ralpha Walda Trina, vydanou roku 1906. Kdybych mohl, rád bych ji měl znovu ve své knihovně.

Mé duchovní hledání se neomezovalo pouze na knihy. Chtěl jsem jednotlivé náboženské a duchovní směry poznávat také prostřednictvím vlastní zkušenosti. Od jednadvaceti do čtyřiadvaceti let jsem se zabýval učením jedné duchovní skupiny.

Když mi bylo asi dvaadvacet let, odjel jsem za prací do rakouského Grazu. Bylo to pro mě nesmírně náročné období. Pracovali jsme celé dny a spali pouhé čtyři hodiny. Tak to pokračovalo den za dnem. Byl jsem vyčerpaný a vnitřně jsem velmi trpěl.

Když jsme měli někdy v neděli volno, vyhledával jsem kostely. Vždy jsem však dával přednost těm prázdným. Pokud v některém byli lidé, odešel jsem. Posadil jsem se do lavice a v jejich prostředí nacházel ztracenou energii.

Vzpomínám si, jak jsem jednou vstoupil do kostela, kde právě hrál varhaník. Ta hudba byla překrásná. Naslouchal jsem téměř hodinu. Během poslechu jsem se dostal do stavu hlubokého vytržení.

Kolem šestadvaceti let jsem přibližně rok poznával další duchovní skupinu. Asi v pětatřiceti letech jsem se pak zhruba půl roku zabýval učením jiného náboženského společenství.

V roce 2018 jsem se rozhodl experimentálně žít jako naprosto dogmatický křesťan. Toto období trvalo přibližně rok a půl. Pravidelně jsem navštěvoval kostel a snažil se důsledně dodržovat vše, co k takovému způsobu života patřilo. Bral jsem to velmi vážně.

S přibývajícími zkušenostmi jsem si stále více uvědomoval, jak nesmírně důležitá je pro mě vnitřní svoboda. Člověk může celý život hledat pravdu, aniž by ji dokázal uzavřít do jediné náboženské soustavy. Také moje představa Boha se postupně proměňovala. Když dnes používám slovo Bůh, mám často na mysli Zdroj, Moudrost, Svatou Lásku, Podstatu všeho nebo Absolutno.

Ani dnes mé duchovní hledání neskončilo. V současnosti zkoumám další duchovní směr a seznamuji se s jeho učením.

Jsem naprosto svobodný duch.

V mládí jsem se také hodně věnoval sportu. Od dětství jsem lyžoval, hrával jsem volejbal a věnoval se dálkovému běhu. Zaběhl jsem také několik maratónů.

Do svých pětadvaceti let jsem napsal přibližně deset básní. Potom následovalo čtyřiadvacet let, během nichž jsem nenapsal jedinou. K poezii jsem se vrátil až v roce 2024 po tragické nehodě.

Meditace mě provází od raného dětství. Už jako malý chlapec jsem sedával se zkříženýma nohama a vyslovoval AUM. Dnes je pro mě tak přirozená jako dýchání. Považuji ji za jednu z nejdůležitějších skutečností svého života.

Dokážu zastavit proud myšlenek a setrvat v tom, čemu říkám Bdělá přítomnost. Vědomí nezmizí. Zůstává živé ticho, někdy pro ně používám slova ticho za tichem. Tento stav nedokážu přesně popsat. Vnímám jej jako prázdno, v němž současně nic nechybí.

Při jednom mystickém zážitku jsem prožil něco, co se jen velmi obtížně vyjadřuje lidskými slovy.

Měl jsem pocit, jako by se zastavil veškerý čas. Ustal pohyb a s ním i všechno dění. Nic už nikam nesměřovalo, nic neplynulo. Všechno, co dosud existovalo, ztratilo svůj význam.

Vytratilo se také vědomí vlastní identity. Přesto jsem nepřestal být vědomý. To, co zůstalo, jsem tehdy vnímal jako čiré Bytí.

Byl to zvláštní stav, v němž nebylo nic, a přesto toto nic obsahovalo všechno. Nicota se stávala plností a plnost nicotou. Nedokázal jsem mezi nimi rozlišovat. Dokonce i celý projevený vesmír se mi v té chvíli jevil jako pouhý odraz něčeho mnohem skutečnějšího.

Bytí a Nebytí jako by splývaly. Čas, pohyb i veškeré životní dění byly pohlceny něčím, co přesahovalo mou dosavadní zkušenost.

Potom jako by se život začal znovu rodit. Ve svém tehdejším zápisu jsem tento návrat přirovnal k novému svítání, k probuzení světa, který opět povstává z Boží vůle.

A s návratem života se zrodila také láska.

Dodnes je pro mě obtížné tento prožitek vysvětlit. Slova dokážou zachytit jen něco z toho, co jsem tehdy zakoušel.

V jiném období jsem napsal text nazvaný Nadvědomí. Vznikal ve stavu absolutního zvnitřnění: položil jsem otázku a odpověď se mi okamžitě objevila ve vědomí. Otázky se týkaly nebe, věčného života, lásky, strachu a utrpení. Odpovědi jsem zaznamenával jako promluvy Božského přítele. Tak jsem tento vnitřní děj prožíval; jeho původ nedokážu druhým dokázat.

Když jsem se snažil popsat živé prázdno Bytí, vybavoval se mi staroindický výraz neti, neti, tedy ani toto, ani ono. I slovo blaženost se mi zdálo nedostatečné. Měl jsem pocit, že tam blaženost zároveň je i není.

Od dětství jsem vyhledával samotu. Bývala pro mě místem klidu, soustředění a zvláštního štěstí. Dokázal jsem v ní prožívat vlastní existenci s intenzitou, kterou jsem mezi lidmi nacházel jen zřídka. S přibývajícími lety se však k ní někdy přidávalo také bolestné osamění.

Lidé se na mě dívali, ale já měl často pocit, že mě nevidí. Ukazoval jsem jim jen malou část sebe a zároveň mě trápilo, že se ke mně nedokážou přiblížit. Strach z odhalení byl silnější než moje přání druhým důvěřovat.

Kdysi jsem našel obraz potemnělé ulice. Stála na něm osamělá postava s deštníkem. Za rohem svítila kavárna, do níž by mohla vstoupit, ale zůstávala venku. Ten obraz mi připomínal vlastní život. Chtěl jsem někdy být mezi lidmi, slyšet jejich hlasy, a přitom jsem se nedokázal přinutit otevřít dveře.

Podobně se mi jednou zdálo, že stojím uprostřed kruhu lidí. Smáli se a rozmlouvali spolu. Volal jsem na ně tak usilovně, až jsem ochraptěl, ale nikdo mě neslyšel. Ten sen vystihoval osamění, které jsem občas zakoušel uprostřed společnosti.

Toužím po vaší společnosti a zároveň chci být sám!

Někdy jsem měl pocit, že se má duše rozsypala na kousky, které už snad nikdo neposbírá. Pak jsem si napsal: „Vezmu lopatu a začnu je tedy sbírat sám. Svůj bordel by si měl po sobě uklízet každý sám.“ Vedle smutku ve mně tedy žila i tvrdohlavá vůle postarat se o sebe.

Představoval jsem si, že má láska prostupuje podzimním listím, rosou, lidskými slzami i úsměvy. V této představě neměla hranice. A přece jsem kdysi takový text zakončil slovy:

Jsem vězněm uvězněným ve svém vlastním srdci.

V tom rozporu se poznávám. Uvnitř jsem někdy zakoušel svobodu, kterou jsem nedovedl přenést do obyčejných vztahů s lidmi. A mé city často zůstávaly skryté právě tam, kde vznikaly.

Od malička mě přitahovala příroda. Dokázal jsem dlouho pozorovat věci, které se mohou zdát nepatrné. Vnímal jsem je jako součást něčeho, nad čím jsem nepřestával žasnout.

Jednou jsem šel za tmy na konec zahrady vysypat králičí bobky na kompost. Pod smrkem se rozsvěcovala nazelenalá světélka. Bylo tam snad sto světlušek. Některé poletovaly kolem mě. Zůstal jsem stát a díval se na ně. I po mnoha letech si ten výjev pamatuji.

Jindy jsem na zahradě našel mrtvou kobylku. Vzal jsem ji do ruky a prohlížel si její tělo. Křídla mi připomínala lístky na větvičce a zelené tělo květ. Jen oči byly prázdné, bez onoho zvláštního výrazu života. Připomínala mi spadlý podzimní list. Zkoumal jsem jemnost její stavby, souměrnost a barvy. I v mrtvém hmyzu jsem spatřoval pozoruhodný řád.

Jednoho zimního podvečera jsem si právě vařil bylinkový čaj, když mě náhle přepadlo zvláštní nutkání vyjít ven. Za okny zuřila silná sněhová vánice. Přesto jsem se oblékl a vydal se k nedalekému lesu. Asi po deseti minutách chůze jsem si všiml, že se ke mně přidal můj krátkosrstý jezevčík Argo.

Kráčeli jsme zasněženou cestou a pod nohama nám křupal sníh. Cítil jsem, že musím dojít na určité místo v lese. Připadal jsem si jako železná pilina přitahovaná magnetem.

Konečně jsme došli k mohutnému stromu. Přistoupil jsem k němu a položil na jeho kmen obě dlaně.

Vtom všechno ztichlo.

Sněhová bouře zmizela. Nastalo zvláštní ticho, jaké jsem nikdy předtím nezažil. Bylo živé. Vnímal jsem je jako prázdno, které však nebylo prázdné. Mé vědomí jako by se v něm rozplynulo. Přestal jsem vnímat vlastní já a zmizel také pojem času.

Nevím, jak dlouho tento stav trval. Minutu, dvě, možná hodinu.

Když jsem se vrátil k obvyklému vědomí, znovu kolem mě zuřila sněhová bouře a někde v dálce štěkal pes.

Cestou domů jsem stále přemýšlel o tom, co se mi vlastně přihodilo. Dodnes patří tento zážitek k nejzvláštnějším a nejkrásnějším okamžikům mého života.

Při pozorování přírody jsem si často kladl otázky po původu života a jeho smyslu. Přemýšlel jsem o tom, proč Bůh, kterého chápu také jako Zdroj a Moudrost, tvoří, zda poznává sám sebe prostřednictvím života a zda je vůbec možné stanovit hranici dokonalosti. Byly to moje otázky a představy, nikoli věci, o nichž bych měl nepochybné poznání.

Nejbližší ze všech ročních období je mi podzim. Padající listí ve mně vždy probouzelo zvláštní radost i melancholii. V jeho proměnách jsem poznával něco ze svého vlastního života.

Jako dospívající jsem měl plno energie a chtěl jsem změnit svět. Měl jsem své ideály, touhy a představy o životě, který mě čeká.

Potom jsem začal pracovat.

První čtyři roky po škole jsem pracoval jako zdravotní bratr na neurochirurgickém oddělení, kde jsem byl zařazen na jednotku intenzivní péče. Leželi tam pacienti ve velmi těžkých stavech, často po operacích nádorů mozku a páteře. Většina z nich měla tracheostomii a dýchal za ně přístroj.

Bylo to pro mě nesmírně náročné období. Každý den jsem chtěl odtud utéct. Nedokázal jsem unést pohled na tolik lidského utrpení. Práce, která měla druhým pomáhat, se pro mě stávala každodenním vnitřním zápasem.

Z těch let mi v paměti zůstalo několik pacientů.

Vzpomínám si na jednu umírající ženu. Její stav byl velmi vážný, a přesto se dlouho držela. Měl jsem tehdy zvláštní pocit, jako by na někoho čekala.

Jednoho dne ji přišel navštívit malý chlapec. Krátce po jeho návštěvě zemřela.

Bylo to v noci. Pamatuji si, jak náhle zvedla ruku a zadívala se někam nade mě, jako by tam někoho viděla. Potom zemřela.

Ten okamžik mi dodnes zůstal v paměti.

Vzpomínám si také na jinou pacientku. Byla to mladá žena, přibližně třicetiletá, těžce závislá na drogách a alkoholu. Její tělo bylo v tak zuboženém stavu, že jsem tomu tehdy nedokázal porozumět. Díval jsem se na ni a říkal si, jak mohla se svým životem takto naložit.

V té době jsem na rok odešel na vojnu. Už jsem nedokázal dál snášet každodenní pohled na utrpení.

Během vojenské služby se mi jednou přihodilo něco velmi zvláštního. Měl jsem noční službu na ošetřovně, při které jsme nesměli usnout. Nad ránem se mi však nesmírně chtělo spát. Lehl jsem si na starou válendu a snažil se udržet oči otevřené.

Najednou mi celé tělo znecitlivělo a ochrnulo. Nedokázal jsem pohnout jediným svalem. Potom se dostavily silné vibrace, které mi procházely celým tělem. V uších mi začalo mohutně hučet, jako bych měl těsně u hlavy silný mořský příboj. Následoval zvláštní pocit, že se někam propadám.

V tu chvíli mě přepadl silný strach. S obrovským úsilím se mi nakonec podařilo z tohoto stavu dostat. Byl to velmi intenzivní zážitek.

Později jsem se v literatuře dočetl, že by se při podobných stavech mohlo jednat o odpoutávání astrálního těla od fyzického.

Když jsem se vrátil z vojny, začal jsem se pokoušet tento stav vědomě navozovat. Jeho průběh byl pokaždé stejný. Nejprve přišla relaxace, potom hluboké uvolnění, úplné ochrnutí těla, silné vibrace, mohutné hučení v uších a pocit propadání. Nakonec se vždy dostavil strach, kvůli kterému jsem celý proces sám přerušil.

V období mezi osmnáctým a pětadvacátým rokem jsem měl ještě jeden velmi nepříjemný zážitek, který jsem později našel v literatuře popsaný jako noční můru.

Ležel jsem na zádech, když jsem najednou pocítil, jako by mi na hrudi seděla nesmírně těžká postava. Fyzickýma očima jsem nikoho neviděl, ale její tíhu jsem cítil naprosto zřetelně. Nemohl jsem dýchat a zmocnila se mě hrůza.

Ve chvíli největšího zoufalství jsem začal volat Boha. Tehdy jsem pocítil, jako by mě ta neviditelná postava opustila, a konečně jsem se mohl nadechnout.

Postupně jsem se stal otrokem systému. Práce, každodenní povinnosti a nekonečný boj o každý rohlík mě připravovaly o mnohé z toho, co mě v dětství a mládí tolik oživovalo.

Cítil jsem v sobě hlubokého, živého Ducha, který byl neustále utlačován společenským systémem. Stalo se to pro mě vážným vnitřním problémem, který přetrvává dodnes. Ani po tolika letech se mi nepodařilo se z tohoto systému vymanit.

Když jsem poznal Petronelu, mé srdce bylo stále ještě zapouzdřené v neproniknutelné skořápce. Tak jsem své nitro vnímal už v dospívání. Za dlouhá léta samoty jsem si na tento stav zvykl, přestože jsem v sobě nosil touhu po lásce.

Když jsem Petronelu poprvé uviděl, poznal jsem ji. Na krku měla malou křišťálovou slzičku. Právě podle ní jsem ji poznal.

Když už jsme byli spolu, slzička se ztratila. Možná splnila svůj účel a už nebyla třeba.

Petronela mě zaujala svou osobností a výtvarnou tvorbou. Její obrazy mě fascinovaly. Cítil jsem k ní zvláštní blízkost, kterou jsem zpočátku nedokázal pojmenovat.

V jednom ze svých tehdejších zápisků jsem si položil otázku: „To je přeci láska, ne? Už to ani nepoznám, protože mé srdce za ty dlouhé roky samoty vychladlo.“

Tak nejistý jsem byl ve svých vlastních citech. Něco se ve mně probouzelo, ale nedokázal jsem ještě rozpoznat, co všechno pro mě Petronela začíná znamenat.

Naše setkání jsem vnímal také prostřednictvím svého duchovního přesvědčení. V jednom z tehdejších textů jsem napsal: „Poznáváme se, i když si nevzpomínáme…“ Měl jsem pocit hluboké vnitřní spřízněnosti, jako bychom se už dávno znali.

V našem vztahu se objevovalo mnoho zvláštních souvislostí, které jsem vnímal jako znamení, že se s Petronelou známe už z minulých životů.

Petronela měla dvě děti. Ještě před naším seznámením našly v řece zvláštní kámen ve tvaru srdce. Petronela jim tehdy řekla, aby ho hodily zpátky do vody. Když jsme už byli spolu, litovala, že mi ho nemůže dát.

Zvláštní na tom bylo, že můj web se jmenoval malé srdce dávno předtím, než jsme se s Petronelou poznali.

Postupně jsem si zamiloval také její dvě děti. V jednom ze svých starých textů jsem Petronelu oslovoval „Velké Světýlko“ a její děti „malá světýlka“.

Bylo v tom mnoho něhy. Děkoval jsem jim za přijetí, laskavost, přátelství i za společně prožité chvíle. Po dlouhých letech, kdy jsem byl zvyklý žít především ve svém vlastním světě, jsem najednou cítil, že nejsem sám.

Skořápka, v níž bylo mé srdce tak dlouho uzavřené, se začínala pomalu rozpouštět. Nedělo se to snadno ani rychle. Celý život jsem měl potíže dávat druhým najevo svou náklonnost, a to i lidem, kteří mi byli nejbližší.

Petronela se stala mou ženou. Miloval jsem ji a miluji ji dodnes.

Když jsme spolu jeli na naši svatbu, míjeli jsme na dálnici shořelý vůz. Pamatuji si, jak se mi při pohledu na něj čas jakoby zpomalil.

S Petronelou jsme měli také odlišný způsob vnímání některých životních událostí. Já jsem měl i v neobvyklých nebo extrémních situacích sklon všechno nezúčastněně pozorovat. Petronela v nich nacházela zvláštní znamení. Také příhodě se shořelým vozem přikládala symbolický význam, který vztahovala k našemu společnému životu.

Později si jednou spálila prst o troubu. Okamžitě ji napadlo, že se možná spálí i v našem vztahu.

Miloval jsem také Petruščinu uměleckou tvorbu. Její obrazy a vlastně všechno, co vytvořila. Když se jí něco povedlo, byl jsem na ni nesmírně hrdý. Později se začala věnovat také keramice.

Jednou se Petrušce zdál sen, podle kterého namalovala obraz. Stála na něm u oltáře s mužem, kterého milovala přede mnou. Později jeho tvář přemalovala tou mou.

Když mě opustila, napadlo mě, zda z obrazu znovu neodstranila i mou podobu. To je však pouze moje domněnka. Nevím, co se s obrazem skutečně stalo.

Tento obraz mě hluboce zasáhl. Napsal jsem o něm báseň Přemalovaná svadba. Promítl se do ní můj bolestný pocit, že jsem byl někdy poměřován s mužem, který byl v jejím životě přede mnou.

„Ale já se nevešel
do jeho kabátu.“

(z básně: Přemalovaná svadba)

Se svou vlastní tvorbou jsem však postupně přestal počítat. Úplně jsem ji odsunul stranou. Měl jsem pocit, že Petruška vidí především svou vlastní tvorbu a mě jako básníka nevidí. Nakonec jsem se v podstatě vzdal vlastní kreativity a umělecké tvorby.

Dnes si myslím, že jsme s Petruškou udělali jednu chybu. Byli jsme stále spolu a nedopřávali jsme si dostatek času každý sám pro sebe.

V našem vztahu jsem stále více poznával, jak hluboce může člověk druhého milovat. Zároveň jsem v sobě nosil strach, že o tuto blízkost jednou přijdu. Přemýšlel jsem také o svobodě v lásce. Věřil jsem, že člověk nesmí druhého svazovat, přestože se sám bojí jeho ztráty.

Někdy pro mě bylo těžké smířit své duchovní představy o nelpění s obyčejnou lidskou touhou zůstat s milovanou ženou.

Otevíral jsem se jí postupně, až jsem ji začal milovat celým svým srdcem. A právě ve chvíli, kdy jsem jí své srdce otevřel, mě opustila.

Její odchod mě zlomil natolik, že jsem v té době už nechtěl dál žít.

Ztratil jsem společný život s ženou, kterou jsem miloval. A proměnilo se i něco, co mě provázelo od nejútlejšího dětství: moje samota.

Kdysi jsem ji miloval. Vyhledával jsem ji a nacházel v ní zvláštní štěstí. Dokázal jsem být dlouhé hodiny sám se sebou a nic mi nechybělo. Po Petronelině odchodu jsem se znovu ocitl v samotě, kterou jsem tak důvěrně znal, ale už jsem ji nedokázal prožívat stejně.

Ve svém deníkovém zápisku Melancholie jsem to později vyjádřil slovy:

„Zkušenost lásky už ze mě nešlo odejmout. Samota mi zůstala, jen štěstí, které jsem v ní kdysi nacházel, se mi kamsi ukrylo.“

Když mě Petronela opustila, začal jsem jí psát časové kapsle. Každého patnáctého dne v měsíci pro ni připravuji nový dopis. Píšu jí o svém životě, o tom, co jsem za uplynulý měsíc prožil, o svých vzpomínkách, myšlenkách, přírodě, poezii i hudbě. Někdy k dopisu přikládám vlastní báseň nebo její zhudebněnou podobu. Vracím se také k našemu společnému životu a ke všemu krásnému, co jsme spolu prožili.

Přeji si, aby jí tyto kapsle jednou přinesly především krásné pocity a vzpomínky. Aby poznala, jak jsem žil v letech našeho odloučení a jak ve mně po celou tu dobu přetrvávala láska k ní. Každá kapsle je tak malým svědectvím jednoho měsíce mého života.

Píšu je každý měsíc a jednou, za pětadvacet let, je dostane. V té době mi bude přibližně pětasedmdesát let a budu se už připravovat na odchod z tohoto světa.

Každý rok v den jejích narozenin jí také přináším jednu malou žlutou slunečnici. Pokládám ji pod její okna jako znamení své přetrvávající lásky.

Kdysi jsem jí řekl, že pokud v den svých narozenin najde pod okny mou malou žlutou slunečnici, bude vědět, že ji stále miluji a čekám na ni.

Až tam jednou tu slunečnici nenajde, bude vědět, že už na ni nečekám. Anebo že jsem zemřel.

Tento rozdíl pociťuji dodnes. Vzpomínám na naši lásku, na Petronelu i na její děti. Na všechno, co se v mém životě díky nim změnilo.

Láska k Petronеле ve mně přetrvala i po našem rozchodu. Zůstává přítomná v mém životě, vzpomínkách a také v mé básnické tvorbě.

Po dlouhých letech citového odstupu jsem prožil lásku, která pro mě měla mimořádnou hloubku.

Její ztráta se stala jednou z nejbolestnějších zkušeností mého života.

Asi dva měsíce před tragickou nehodou jsem při plnění svých pracovních povinností během rozvozu prožil něco zvláštního. Zničehonic mě přepadl nedefinovatelný tíživý pocit a v té chvíli mě napadla myšlenka:

„Bože, ať nikdy nezabiju člověka.“

Dodnes nevím, proč mě tehdy právě tato slova napadla. Byla to první z několika zvláštních událostí, kvůli kterým jsem později začal přemýšlet, zda tragická nehoda, která mě čekala, nebyla nějakým způsobem osudová.

Stalo se to v zimě roku 2024.

Byla ještě hluboká tma. Projížděl jsem jedním městem, kde jsem měl odbočit, ale odbočku jsem minul. Je špatně označená i za denního světla. Věděl jsem však, že o kus dál je ještě jedna možnost odbočení. Jenže jsem minul i tu.

Něco takového se mi nikdy předtím nestalo.

Ztratil jsem tím čas. A právě na ten ztracený čas jsem později mnohokrát myslel. Kdybych tehdy nezabloudil, projel bych místem nehody dříve. Myslím, že bych se s tím mužem vůbec nesetkal.

Když jsem se blížil k místu, kde později došlo ke srážce, najednou mě překvapila věta, která se mi objevila v hlavě:

„To je divný tak hluboká tma a tak dlouho už trvá.“

Pamatuji si ji dodnes. Přesně takto zazněla v mé mysli.

Krátce nato jsem přijel k místu, kde se jízdní pruhy rozdělovaly. Jeden pokračoval rovně, druhý odbočoval doleva. Tudy jsem jezdil každý den a vždy jsem odbočoval vlevo.

Najednou mě přepadly nesmírně silné, dotěrné myšlenky. Všechno ve mně křičelo, abych tentokrát změnil trasu a jel výjimečně rovně.

Několik sekund jsem s těmito myšlenkami intenzivně bojoval. Bylo to tak naléhavé, že si ten vnitřní zápas pamatuji dodnes.

Nakonec jsem odbočil doleva. Jako každý den.

Jen o chvíli později jsem jel rychlostí přibližně sedmdesát kilometrů za hodinu, když se přede mnou náhle objevil muž v tmavém oblečení.

Do poslední chvíle jsem ho vůbec neviděl. Spatřil jsem ho snad dva metry před vozidlem. Jako by se přede mnou vynořil z nějaké černé díry.

Instinktivně jsem strhl volant do protisměru, přestože jsem tím riskoval střet s případným protijedoucím vozidlem. Už se však nedalo nic dělat. Muž narazil do čelního skla.

Vesmír se zhlukl do jednoho bodu.

Je zvláštní, že když jsem si později prohlížel interiér vozidla, všiml jsem si tisíců a tisíců drobných střepů skla, které napadaly do kabiny. Přitom si vůbec nepamatuji, jak se to stalo. Na okamžik, kdy se sklo roztříštilo, nemám žádnou vzpomínku.

Náraz muže odhodil přibližně deset metrů před vozidlo. Jakmile jsem zastavil, začal jsem vytáčet číslo záchranné služby a současně běžel k němu.

Ležel na zádech a chrčel. Když jsem ho spatřil, věděl jsem s neotřesitelnou jistotou, že nepřežije. Nevím, jak ten pocit vysvětlit, ale byl naprosto jednoznačný.

Snažil jsem se mu poskytnout první pomoc. Díval jsem se mu do tváře, zatímco mi umíral v náručí. Nemohl jsem udělat víc.

V těch chvílích jsem si znovu uvědomil jednu zvláštní vlastnost svého prožívání. I v extrémních situacích reaguji naprosto chladně. Nepropadám panice. Všechno nezúčastněně pozoruji a dělám to, co je právě potřeba.

Teprve později, když už bylo po všem, na mě dolehla tíha celé tragédie.

Dodnes si pamatuji své zakrvácené ruce. Tu krev jsem ze sebe nemohl smýt.

Muž utrpěl mnohočetná poranění, kterým nakonec o dva dni podlehl v nemocnici. Bylo mu osmatřicet let.

Následovalo vyšetřování. Z policejního usnesení vyplývalo, že muž přecházel vozovku mimo vyznačený přechod pro chodce, kolmo na její osu, zprava doleva. Došlo ke střetu pravé přední části nákladního vozidla s levou částí jeho těla.

Moje dechová zkouška byla negativní. U chodce byla zjištěna přítomnost alkoholu v organismu v hodnotě 0,48 promile.

Soudní znalec ve svém posudku dospěl k závěru, že moje technika jízdy těsně před dopravní nehodou byla z technického hlediska správná. Vzhledem ke snížené viditelnosti jsem chodce, který se nacházel mimo jízdní pruhy, nemusel vidět.

Za technickou příčinu nehody označil znalec nesprávnou techniku pohybu chodce. Muž vstoupil do vozovky za snížené viditelnosti, bez reflexních prvků a v místě, kde se pohyb chodců nepředpokládal. Tím podle znalce vyvolal kolizní situaci, která zároveň znemožnila zabránit vzniku dopravní nehody.

Znalec rovněž uvedl, že chodec mohl nehodě zabránit, pokud by nevstoupil do jízdního koridoru přijíždějícího vozidla, které mohl bezpečně vidět nebo slyšet přijíždět.

Po vyšetřování jsem od Policajného zboru obdržel usnesení o zastavení trestního stíhání. Bylo v něm uvedeno, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.

Po nehodě jsem nemohl pracovat. Probíhalo vyšetřování a já jsem zůstal bez příjmu. Postupně jsem se dostal do finančních potíží.

Měl jsem obrovské problémy se spánkem. Chtěl jsem vyhledat odborníka, který by mi pomohl zpracovat to, co se stalo. Jenže získat včasnou psychoterapeutickou pomoc na Slovensku se pro mě ukázalo jako téměř nemožné.

Přijala mě primářka psychiatrie a doporučila mi, abych se objednal na psychoterapii. Když jsem se tam obrátil, sdělili mi, že musím čekat a že se mi sami ozvou.

Ozvali se až za tři čtvrtě roku.

Tehdy už mi to bylo k ničemu. Pomoc jsem potřeboval v době, kdy jsem po nocích nemohl spát a kdy mě stále pronásledovaly vzpomínky na nehodu.

Dodnes se také vracím k tomu, co jí předcházelo. K myšlence, která mě přepadla dva měsíce předtím. Ke dvěma minutým odbočkám a ztracenému času. K té zvláštní větě o tmě. A především k několika sekundám, kdy mě všechno uvnitř nutilo jet rovně, ale já odbočil doleva.

Nevím, co si mám o těchto událostech myslet. Je možné, že šlo o pouhé náhody. Přesto mám dodnes pocit, že na té nehodě bylo něco osudového.

O nehodě jsem později napsal báseň, v níž jsem zrekonstruoval posledních devět kilometrů jízdy před osudnou srážkou. Její součástí se stal také jazyk policejního vyšetřování a znaleckého posudku, který událost popisoval prostřednictvím technických a právních pojmů.

Přestože bylo moje trestní stíhání zastaveno, vědomí, že při té nehodě zemřel člověk, ve mně zůstalo. Vím, že na jeho tvář nikdy nezapomenu.

Po čtyřiadvaceti letech jsem začal znovu psát. A právě psaní mě tehdy doslova zachránilo před šílenstvím.

Po této tragédii jsem se stal skutečným básníkem.

Mezi prvními texty, které jsem napsal, byla experimentální báseň zachycující okamžik mezi dvěma údaji digitálních hodin.

Do podzimu roku 2026 jsem napsal přibližně sto šedesát básní a dalších textů.

S poezií jiných básníků jsem se začal seznamovat až kolem padesátého roku života. Dlouhá léta jsem se jejich četbě vědomě vyhýbal. Obával jsem se totiž, že by jejich tvorba mohla ovlivnit mé vlastní psaní.

Prvním básníkem, kterého jsem četl, byl Jiří Orten. Přečetl jsem také několik básní Jiřího Wolkera.

Básník Jiří Orten
je mému srdci
ze všech básníků nejbližší.

(Zdeněk Vlha, český básník)

Přede mnou je poslední třetina života. Když se ohlížím za tím, co jsem prožil, stále naléhavěji si kladu otázku po smyslu své existence.

Někdy se v myšlenkách vracím do dětství a mládí. K člověku, kterým jsem kdysi byl. Miloval jsem samotu, přírodu a chvíle, kdy jsem mohl být zcela sám se sebou. Nic mi nechybělo. Dokázal jsem prožívat vlastní existenci s intenzitou, kterou dnes postrádám.

Už tehdy jsem toužil poznat Boha a porozumět tajemství lidského života. Meditoval jsem, vyhledával ticho a prožíval chvíle, jejichž hloubka mě nepřestává udivovat ani po tolika letech.

Od té doby se mnoho změnilo. Prožil jsem lásku, která mě proměnila, a její ztrátu, s níž se dodnes nedokážu smířit. Poznal jsem také, jak snadno může jediný okamžik zasáhnout do lidského života a navždy jej poznamenat.

Často přemýšlím, kam se podělo ono štěstí, které jsem kdysi nacházel v samotě. Vždyť jsem stále týž člověk, a přece už nedokážu prožívat svět stejně jako tehdy.

Hledám v sobě hloubku, kterou jsem kdysi tak intenzivně prožíval. Chtěl bych ji znovu poznat. Chtěl bych ještě jednou pocítit onu zvláštní blaženost, kdy jsem si tak silně uvědomoval, že žiji.

Nevím, kolik času mi ještě zbývá. Vím však, že mé hledání dosud neskončilo.