malá duše volá k Velké Duši

Drazí přátelé, milí věrní,

kteří sem ještě čas od času zavítáte a nakouknete, zda-li se tu objevil nový článek. Je mi moc líto, že svůj ostrůvek duše tak zanedbávám, ale nemám dostatek potřebného času na psaní a přiznám se, ani energie. Již delší dobu mě trápí určité permanentní bolesti, které se neustále zhoršují. Už nemám ten entuziasmus jako kdysi a už tak často neslýchám vnitřní hlas. Už delší dobu procházím takovou nehostinnou a neúrodnou pouští. Bylo toho tak mnoho v mladosti, co jsem prožíval na vnitřní úrovni. Sám se neustále ptám, co jsem udělal, že se to ztratilo? Přestal jsem hledat, protože už nemám sílu cokoli hledat. Snad je to jen přechodné období a snad se zase zajiskří a já to opět pocítím… To co mne kdysi tak oživovalo, dávalo mi sílu. Jak předlouhý čas jsem už nezažil tu vnitřní explozi nesmrtelné síly vyvěrající z mého malého srdce. A přesto trochu tak tuším, kde jsem udělal chybu. Nechal jsem se spoutat tímto světským systémem, přistoupil jsem na jejich hru a sám se tak stal nesvobodným! Má duše však i v té mizérii někdy křičí a volá:

Ty Prvotní Jediný, věčně Svatý, malá duše volá k Velké Duši – Nikdy mne neopouštěj Svatá Lásko! Bez Tebe nejsem nic, jen pomíjivost; Ale s Tebou, jsem Věčnost! Nikdy mne neopouštěj, ani v těch nejtemnějších zákoutích tohoto hmotného světa. A když na Tebe milionkrát zapomenu, Ty se mi neustále připomínej, protože mám jen Tebe. Prosím, opět najdi mé malé srdce. Jen o to jediné Tě žádám…

Lidský život je tak nepatrný a krátký na to, abychom stihli vůbec něco pochopit, něčemu porozumět. Je jako krátké mávnutí labutích křídel. A čím jsem starší, o to více si to uvědomuji. Tak nepatrný je náš lidský život. Už jen z toho důvodu věřím na opakovaný návrat. Až zemřu, znovu se narodím.

Znovu se potkáme přátelé, někdy, někde v jiných dobách a možná i v jiných Vesmírech:-)

vaše malé srdce