Červená rtěnka na kameni

mám kamínek ve tvaru srdce
něžně v kapse mi spí
dostal jsem ho od Emy
dcery milované ženy

v Chorvatsku našla ho
ležel tam někde v zemi
vzala svou červenou rtěnku
a namalovala mu oči
tvář
a smějící se ústa
…
pak kamínek dala mi
a já ho jako poklad uschoval
do trezoru snění
…
často ho v dlani svírám
je klíčem za oponou tajemství
cestuje se mnou světem
i životem
…
stráží mé srdce
aby nebylo zlé

…

připomíná mi
že láska nikdy není omyl
i když se ztratí
a odvane ji čas
…
pokaždé když ho pohladím
cítim lásku víc než kdy dřív
když údolím stínů procházím
a cítím se být ztracený
stačí mi pohled jediný
a cestu zpět nacházím
…
kamínek šeptá věčné sliby
jeho hlas je jemný vánek
voda ho hladí
slunce hřeje
…
oblázek ví
že čas
je starý kalendář
pravdu má v sobě každá vteřina
…
valounek si mnohé pamatuje
jak člověk stavěl
i jak bořil
…
viděl
jak listí zlámané spadlo
na dno jeho duše
…
býval to kámen
co světlo pil
teď jenom šeptá
jak se svět změnil

…
vzpomíná na dlaně
co ho kdysi zvedly z prachu
zná kroky dětí
co bosé běžely alejí
…
zná tváře
které se už dávno ztratily
…
pamatuje stromy
co si s větrem hrály
co si šuměly
a povídaly si
ale nebylo nikoho
kdo by jim naslouchal
…
jen on jim byl blíže než ony samy
…
někde uvnitř něho
je moudrost skryta
jeho píseň svatá je
a věčně živá