Letokruhy
- Datum: 02 března, 2013
- Autor: Zdeněk Vlha
- Rubrika: Paměť
0
Tato báseň je návratem k paměti vztahu, který zakořenil hluboko v čase. Letokruhy zde nejsou jen obrazem stárnutí, ale i měřítkem ticha, odchodů a pomalého uvolňování pout. Nejde o lítost, ale o smíření – o vědomí, že některé lásky nelze znovu ukotvit, ani když vzduch znovu voní jarem.
Jako barevné listí
rozsvíceného rána
směješ se stále stejně,
zarytá v kůře času
zarostlých vzpomínek
ve tvaru srdce.
~
~
Ještě stále počítáš letokruhy?
~
Kolik roků asi spočítáš
od chvíle,
kdy vzduch voněl jarem,
když jsem opouštěl tvé srdce
po špičkách.
~
Vzpomínám si, jak jsi spala
pod tím naším stromem,
zvlněné sny
jako vlny moře
tě kolébaly do zapomnění,
zatímco jsem tě přikrýval dotykem,
potom jsem setřel slzu prstem
a vtiskl svůj smutek
až na dno duše,
na samý okraj ticha,
své srdce jsem rozmixoval
na milióny kousků prázdna.
~
Jak smutná rána bez dotyků,
kde nekotví láska.
~
Hledám ji v průzoru,
přes rybí šupinu pro štěstí,
přes uzemněné touhy.
~
Vzduch opět voní jarem,
ale já už dávno netoužím
po ukotvení.
❦
