Obratnice
- Datum: 28 března, 2026
- Autor: Zdeněk Vlha
- Rubrika: Touhy
0
Obratnice je milostná báseň vystavěná na proměnách ročních dob. Jaro, léto, šero a zima zde určují jednotlivé fáze vztahu i proměny vnitřního prožívání. Refrénová řada barev a stavů spojuje přírodní obraznost s tématem lásky, ztráty a návratu.
§ Literární výklad
Obratnice je zhudebněná autorská báseň založená na proměnách ročních dob. Jaro, léto, šero a zima zde netvoří pouze přírodní rámec, ale vyjadřují jednotlivé fáze vztahu i proměny vnitřního prožívání. Text postupuje od křehkého jarního začátku přes letní zralost a podzimní tíži až k zimní samotě.
Významovou osu básně vytváří opakovaná řada „bílá, nezralá, rezavá, ledová“, která spojuje jednotlivá období s různými podobami milované ženy. Báseň pracuje s přírodní obrazností sněženky, ovoce, stromu, deště, mlhy, mrazu a sněhu, ale tyto motivy neslouží jako pouhá dekorace. Nesou citovou proměnu textu a vytvářejí prostor, v němž se láska mění, ztrácí i znovu vrací.
Hudební podoba singlu navazuje na cyklickou stavbu básně a její refrénovou návratnost. Důraz je kladen na srozumitelnost textu, pozvolný vývoj nálady a propojení intimního výrazu s širší emocionální gradací.
Kreslím linii jara
a ruce mě zebou
a ještě se kouří z komína.
V trávě dožívá zima —
zaživa.
~
V oku se mihla švitorka
a v zobáčku nesla oblaka
a namodro plakala.
První sněženka čekala
v nehotovém ránu —
bílá.
~
Kreslím Tě do všech ročních dob,
do jara, léta, šera, zim.
Když láska mění krok,
já každou barvou procházím.
~
Bílá, nezralá, rezavá, ledová —
všude jsi byla.
Bílá, nezralá, rezavá, ledová —
volám tě, volám tě znova.
~
Kreslí linii léta
a prsty ji voní po slunci
a už se nekouří z komína.
Těžknou jadérka v ovoci
a přece v plné zralosti
rozpůlila ji láska —
nezralá.
~
Kreslím linii šera
a strom se ještě listí drží
a déšť mu z kůry hříchy smývá.
Mlha se o slzy otírá
víc než všechna pozdní slova.
Kdesi uvnitř pláče míza —
rezavá.
~
Bílá...
Ledová...
~
Kreslí linii zimy, nahá
a mráz se do ní zahryzává
a kostmi stoupá chlad.
Je znovu bílá, sama.
Před dveřmi prosba umrzla,
co celý život pod prsy klečela —
ledová.
~
A nesu Tě přes všechny roční doby,
přes žár i mráz, přes listí, sníh.
A i když čas obrušuje hrany,
jsi ve mně celá, ve mně procitáš.
~
Bílá, nezralá, rezavá, ledová —
všude jsi byla.
Bílá, nezralá, rezavá, ledová —
ve mně znovu ožíváš.
❦
