Poprava

Vcházím do šatny.

Všechno tu páchne po sračkách.

Vždycky tu někdo něco posere!

~

Déšť tupě mlátí do oken.

Červy žerou můj chleba,

aspoň se někdo nažere.

~

Lano je zpičovatělé.

Jen doufám, že se ten kretén nerozbrečí —

Pekelná kocovina.

~

Seru na to, jdu ven.

Ať to mám už za sebou…

~

Kontroluju provaz —

Třináct uzlů jako vždycky.

Zasranej déšť! Plivu hlen.

Osmý je trochu volný — Dotáhnu.

Detaily zabíjejí.

~

Chčije mi na hlavu.

Piliny pod šibenicí jsou už rozmočené.

Bahno a krev z včerejška.

Dnes to bude klouzat.

~

Schody budou jak mýdlo.

Musím ho držet pevně,

jinak si zlomí vaz a někdo řekne,

že jsem to dodrbal.

~

Včera tu jeden poblil prkna.

Nováček. Jeho první poprava.

Vždycky se někomu udělá špatně.

~

Vytahuju z kapsy rozmlácené hodinky,

(přesnost je zdvořilost katů)

udeřil jsem jimi do hlavy jednoho kokota,

co skutečně zavraždil — svou ženu i své děti.

Debil! Takové zabíjím rád.

~

Slyším, jak ho vedou.

Kroky. Tři muži, jeden vláčí nohy.

Zvedám oči od provazu.

Ty oči! Modré. Moje oči.

Vrásčitá tvář, ty rysy…

Dvacet? Třicet let?

Kurva! Co tu děláš tati?!?

~

Ruce tuhnou na laně.

On mě poznal první.

Úsměv? Ne. Jen pokývnutí.

Jako když jsem byl malý

a něco jsem podělal v dílně.

~

Dozorci ho tlačí dopředu. Křičí: „Pohyb!“

Mechanicky kontroluju uzel.

Osmý. Stále trochu volný.

Sakra! Prsty se mi třesou. Poprvé.

~

Pamatuji si Tvé ruce — tati!

Učily mě vázat uzly na lodích.

„Detaily chlapče. Detaily rozhodují.“

~

Postavili ho na prkna. Neklopí oči.

Dívá se na mě. Jako by říkal:

„Dělej svou práci.“

~

Jako tenkrát, když odcházel.

„Buď chlap, postarej se o mámu.“

Navlékám mu oprátku.

Třináct uzlů. Jako vždycky.

~

„Máma?“ — Hlas mi selže.

„Tři zimy kašlala krev.“

„Sama.“

~

Strážní netrpělivě přešlapují.

Déšť zesiluje. Čas běží.

~

„Cigaretu?“ Vytahuju prochcanou krabičku.

Kývne. Zapálím dvě.

Ruce se mi stále třesou. Jeho ne.

Kouř se mísí s deštěm.

~

„Takhle jsme spolu nekouřili…“

„Nikdy.“ Potáhne. „První?“

„Ne. Poslední.“

Oba lžeme.

~

„Proč jsi odešel?“

„Pro peníze. Pro kurvy. Pro chlast.“

Popel padá do bláta.

„Vrátil jsem se pro odpuštění.“

„Pozdě.“

~

„Nenávidím tě.“

„Vím.“ Kouř mezi námi.

„Miluju tě.“

„Vím.“

~

Dokuřujeme mlčky.

Házím nedopalek do kaluže.

On svůj dokouří do filtru.

~

„Pamatuješ?

Učil jsem tě kouřit.“

„Za stodolou. Máma se zlobila.“

„Vždycky se zlobila.“

„Měla proč.“

~

Navlékám oprátku. Ruce jako led.

„Udělej to rychle.“

„Udělám.“

„Jsi lepší chlap než já.“

„To není těžké.“

~

„Řekni mi, že jsem nebyl úplně zlý.“

Mlčím. Lžu očima.

„Díky.“

~

„Mám strach, tati.“

„Já taky. Vždycky jsem měl.“

„Z čeho?“

„Že budeš jako já.“

~

Páka v ruce. Musím.

„Počkej —“ „Co?“

„Jmenuje se po tobě. Tvůj vnuk.“

~

Zaváhám. Sekundu. Dvě.

„Tak ať má lepší příběh.“

„A nekouří.“

Hořký úsměv. Poslední.

~

Velitel křičí: „Teď nebo nikdy.“

„Odpouštím ti.“

„Ne. Neodpouštěj.“

„Proč?“

„Protože já si neodpustím.“

~

Poslední pohled.

Modré oči. Moje oči.

Chuť tabáku a deště.

„Sbohem, tati.“

„Sbohem, synku.“

~

Trhnu pákou.

~

Zítra tu budu zase.

Třináct uzlů. Jako vždycky.

Osmý bude uvolněný.

Detaily zabíjejí.

❦