Poprava

Vcházím do šatny.

Všechno tu páchne po sračkách.

Vždycky tu někdo něco posere!

~

Déšť tupě mlátí do oken.

Červy žerou můj chleba,

aspoň se někdo nažere.

~

Lano je zpičovatělé.

Jen doufám, že se ten kretén nerozbrečí —

Pekelná kocovina.

~

Seru na to, jdu ven.

Ať to mám už za sebou…

~

Kontroluju provaz —

Třináct uzlů jako vždycky.

Zasranej déšť! Plivu hlen.

Osmý je trochu volný — Dotáhnu.

Detaily zabíjejí.

~

Chčije mi na hlavu.

Piliny pod šibenicí jsou už rozmočené.

Bahno a krev z včerejška.

Dnes to bude klouzat.

~

Schody budou jak mýdlo.

Musím ho držet pevně,

jinak si zlomí vaz a někdo řekne,

že jsem to dodrbal.

~

Včera tu jeden poblil prkna.

Nováček. Jeho první poprava.

Vždycky se někomu udělá špatně.

~

Vytahuju z kapsy rozmlácené hodinky,

(přesnost je zdvořilost katů)

udeřil jsem jimi do hlavy jednoho kokota,

co skutečně zavraždil — svou ženu i své děti.

Debil! Takové zabíjím rád.

~

Slyším, jak ho vedou.

Kroky. Tři muži, jeden vláčí nohy.

Zvedám oči od provazu.

Ty oči! Modré. Moje oči.

Vrásčitá tvář, ty rysy…

Dvacet? Třicet let?

~

SynKurva! Co tu děláš tati?!?

~

Ruce tuhnou na laně.

On mě poznal první.

Úsměv? Ne. Jen pokývnutí.

Jako když jsem byl malý

a něco jsem podělal v dílně.

~

Dozorci ho tlačí dopředu. Křičí: „Pohyb!“

Mechanicky kontroluju uzel.

Osmý. Stále trochu volný.

Sakra! Prsty se mi třesou. Poprvé.

~

Pamatuji si Tvé ruce — tati!

Učily mě vázat uzly na lodích.

„Detaily chlapče. Detaily rozhodují.“

~

Postavili ho na prkna. Neklopí oči.

Dívá se na mě. Jako by říkal:

„Dělej svou práci.“

Jako tenkrát, když odcházel.

~

Otec„Buď chlap, postarej se o mámu.“

~

Navlékám mu oprátku.

Třináct uzlů. Jako vždycky.

~

Syn„Máma?“ — Hlas mi selže.

Syn„Tři zimy kašlala krev.“

Syn„Sama.“

~

Strážní netrpělivě přešlapují.

Déšť zesiluje. Čas běží.

~

Syn„Cigaretu?“

~

Vytahuju prochcanou krabičku.

Kývne. Zapálím dvě.

Ruce se mi stále třesou. Jeho ne.

Kouř se mísí s deštěm.

~

Syn„Takhle jsme spolu nekouřili…“

~

Otec„Nikdy.“ Potáhne. „První?“

Syn„Ne. Poslední.“

~

Oba lžeme.

~

Syn„Proč jsi odešel?“

Otec„Pro peníze. Pro kurvy. Pro chlast.“

~

Popel padá do bláta.

~

Otec„Vrátil jsem se pro odpuštění.“

Syn„Pozdě.“

~

Syn„Nenávidím tě.“

Otec„Vím.“

~

Kouř mezi námi.

~

Syn„Miluju tě.“

Otec„Vím.“

~

Dokuřujeme mlčky.

Házím nedopalek do kaluže.

On svůj dokouří do filtru.

~

Otec„Pamatuješ?

OtecUčil jsem tě kouřit.“

Otec„Za stodolou. Máma se zlobila.“

Otec„Vždycky se zlobila.“

~

Syn„Měla proč.“

~

Navlékám oprátku. Ruce jako led.

~

Otec„Udělej to rychle.“

Syn„Udělám.“

Otec„Jsi lepší chlap než já.“

Syn„To není těžké.“

~

Otec„Řekni mi, že jsem nebyl úplně zlý.“

~

Mlčím. Lžu očima.

~

Otec„Díky.“

Syn„Mám strach, tati.“

Otec„Já taky. Vždycky jsem měl.“

Syn„Z čeho?“

Otec„Že budeš jako já.“

~

Páka v ruce. Musím.

~

Otec„Počkej —“ „Co?“

Otec„Jmenuje se po tobě. Tvůj vnuk.“

~

Zaváhám. Sekundu. Dvě.

~

Syn„Tak ať má lepší příběh.“

Syn„A nekouří.“

~

Hořký úsměv. Poslední.

Velitel křičí: „Teď nebo nikdy.“

~

Syn„Odpouštím ti.“

Otec„Ne. Neodpouštěj.“

Syn„Proč?“

Otec„Protože já si neodpustím.“

~

Poslední pohled.

Modré oči. Moje oči.

Chuť tabáku a deště.

~

Syn„Sbohem, tati.“

Otec„Sbohem, synku.“

~

Trhnu pákou.

Zítra tu budu zase.

Třináct uzlů. Jako vždycky.

Osmý bude uvolněný.

Detaily zabíjejí.

❦