Sútra smrti (Monolog z kříže)

„Mami? Jsi tam? Já tě nevidím, mám v očích krev. Ale cítím tě. Cítím, jak se ti trhá srdce. Víš co? Když mi bylo pět, ukázala jsi mi mrtvého ptáčka. Pamatuješ? Řekla jsi: ‚Už nelítá.' A já jsem se zeptal: ‚Ale kam odletěl? Zavoláme toho ptáčka zpět.' Vzal jsem ho do dlaní, dlaně uzavřel a foukl na ně. Potom jsem je něžně otevřel a ptáček odletěl do nebe…" „A možná nikdy neodletěl, protože nikdy nelítal. Jen jsme si mysleli, že jo."

„Ten voják... ten, co mě bičoval. Viděl jsem mu do duše. Víte, co jsem tam viděl? Malého kluka, který se bojí tmy. Který každou noc prosí mámu, aby mu nechala rozsvíceno. A teď bije jiného člověka, aby dokázal, že už se nebojí. Ale bojí se. Bojí se každou vteřinu. Stejně jako vy. Všichni. Bojíte se, že nejste dost dobří. Že vás nikdo nemiluje. Že zemřete a nikdo si nevzpomene. A víte co? Máte pravdu. Nejste dost dobří. Nikdo vás nemiluje tak, jak potřebujete. A ano, zapomenou na vás. Všichni. I vaše děti. I vaše lásky. Všichni. Víte, co je vtipné? Cítím každou buňku svého těla. Každou. Jednotlivě. Jak umírají. Jedna po druhé. Jako malé svíčky. Pfff. Pfff. Pfff. A víte co? Každá z nich zpívá. Slyšíte to? Ne? Škoda. Je to krásná píseň. Zpívají: ‚Konečně, konečně, konečně.' Konečně nemusíme držet tvar. Konečně se můžeme rozpadnout. Konečně můžeme být tím, čím jsme vždycky byly. Prachem. Světlem. Ničím. Vším. Petře? Jsi tam někde? Asi ne. Utekl jsi. To je dobře. Víš, co bys viděl, kdybys tu byl? Viděl bys, jak se směju. Ale ne tak, jak si myslíš. Směju se, protože jsem pochopil ten vtip. Ten kosmický vtip. Víš jaký? Že jsem celý život učil lidi, jak žít. A teď umírám a zjišťuji, že jsem jim lhal. Ne schválně. Prostě jsem nevěděl. Nikdo neví, jak žít. Všichni jen... děláme, jako že jo. Hrajeme divadlo. A víš co? To je v pořádku. Protože v tom divadle je všechno. Láska. Strach. Naděje. I tohle. Hlavně tohle. Slyším vás. Všechny. I ty, co tu nejste. Slyším vaše myšlenky. ‚Proč? Proč on? Proč takhle?' Chcete odpověď? Dobře. Protože... hmm, jak to říct... Protože vesmír je dítě. Velké, kruté, krásné dítě. A děti si hrají. Někdy vezmou mravence a dají ho do sklenice. Někdy vezmou člověka a dají ho na kříž. Ne ze zlosti. Ze zvědavosti. ‚Co se stane? Jak bude reagovat? Bude křičet? Bude se modlit? Bude se smát?' Já se směju. A vesmír se směje se mnou. Ne nám. S námi. Cítíte ten rozdíl? Krev. Všude krev. Má krev. Vaše krev. Stejná krev. Vtipné, že? Myslíte si, že jsme rozdělení. Že já jsem já a vy jste vy. Ale podívejte. Má krev teče do země. Země ji pije. Ze země vyroste tráva. Trávu sežere ovce. Ovci sníte vy. Kde jsem teď já a kde jste vy? Kde je hranice? Ukažte mi ji. Nemůžete. Protože neexistuje. Nikdy neexistovala. To je to tajemství. Že žádné tajemství není. Tati? Slyšíš mě? Vím, že jo. Vím, že se díváš. Vím, že tohle byl plán. Ale víš co? Tvůj plán je na hovno. Sorry. Musel jsem to říct. Je na hovno, protože je to plán. A plány jsou pro lidi, kteří se bojí chaosu. Ale chaos je krásný. Chaos je živý. Chaos je... podívej se na mě. Tohle je chaos. A je to dokonalé. Dokonale rozbité. Dokonale neplánované. Dokonale skutečné. Umírám. Cítím to. Ale ne tak, jak si myslíte. Neumírá Ježíš. Ježíš nikdy nežil. To bylo jen jméno. Nálepka. Umírá... jak to říct... umírá sen. Sen o tom, že jsem oddělený. Sen o tom, že jsem důležitý. Sen o tom, že tohle všechno má význam. A víte co? Až ten sen umře úplně, stane se něco krásného. Nic. Absolutně nic. A v tom nic... bude všechno. Jako vždycky bylo. Jako vždycky bude. Poslední nádech. Cítím ho. Víte, co cítím ještě? Vás. Všechny. Jak se bojíte. Ne mě. Sebe. Bojíte se, že jednou budete tady. Na svém kříži. A víte co? Budete. Každý má svůj kříž. Každý má svou Golgotu. Ale... a teď poslouchejte... to není trest. To je... to je... to je... ...domů. Jdeme domů. Všichni. Teď."

A pak, úplně potichu, jako by mluvil jen pro sebe, nebo pro všechny, nebo pro nikoho:

„Je to... krásné. Být... konečně... jen člověk."

Výdech.

Ticho.

Jen vítr.

❦