Holubí mše

Na lavičce v parku sedí stařec.

Vysypává ženu. —

V dlani za hrst šedého prachu.

To poslední, co zbylo,

z šedesáti společných let.

~

„Chtěla létat,“ šeptá holubům,

ale bála se výšek.

Zobáky ťukají rytmus

do popela s chlebem.

~

Každé zrnko, kus její duše —

Vždy záviděla ptákům

jejich lehkost, nebe.

~

Stařec se usmívá.

Jeho Marie konečně létá.

Vrať se, až budeš chtít,

šeptá do prázdné dlaně,

~

ve které zbyl jen

c h l é b .

❦