Bohové na obrubníku

✠ ☸ ॐ ✠ ☸ ॐ ✠ ☸ ॐ ✠ ☸ ॐ ✠ ☸ ॐ

Učili jsme je lásce a oni z toho udělali války. Učili jsme je svobodě a oni z toho udělali klece. Učili jsme je pravdě a oni z toho udělali lži.

„Tebe Ježíši zavraždili na Kříži za to, že Jsi jim říkal Pravdu.“ — Ježíš potáhne z nedopalku. Rozkašle se a plivne na chodník.

„Zavraždili?“ Směje se hořce.

„Ne, kluci. To bylo horší. Udělali ze mě značku. Ježíš™. Registrovaná ochranná známka lásky a odpuštění. Prodávají mě na tričkách, na křížcích, na kondomech s nápisem – Ježíš chrání. Mám vlastní energetický nápoj – Svatodušní energie.

Další zatáhnutí. Kouř mu vleze do očí. Nemrkne.

„Víte, co je nejhorší? Že jsem jim to usnadnil. Nechal jsem se zabít. Myslel jsem si – ukážu jim lásku až do konce. A oni z toho udělali… co? Obchod. Církve. Války v mém jménu.“

Krišna si pohrává s prázdnou lahví.

„Aspoň tě zabili rychle. Ze mě udělali obraz boha. Modrý obličej, flétna, věčný úsměv. A víš co dělají v mých chrámech? Bijí se o to, kdo má pravdu. A lidi si pořád namlouvají, že příště to bude lepší. Příští život, příští století, příští… A přitom si s sebou nesou tutéž špínu, jen jí dají nový kabát.“

Buddha tiše pozoruje projíždějící auta.

„Vy dva aspoň máte chrámy. Já mám jen sochy. Tlustého smějícího se chlapa v čínských restauracích. Maskota štěstí. To nejsem já, kluci. Nikdy jsem neučil veselost jako dekoraci. Viděl jsem příliš mnoho utrpení.“

Ježíš zašlápne cigaretu.

„Ale víte co? Pořád je miluju. Ty idioty. Pořád. I když mě prodávají, i když se bijí v mém jménu. Protože jsou jako děti. Strašně hloupé, krutě sobecké děti. Ale pořád děti.“

Buddha zvedne hlavu od aut.

„Prázdnota, kluci. Všechno je prázdné. Jejich nenávist, naše zklamání, i tahle ulice. Prázdné. A víte co? To je osvobozující. Když je všechno prázdné, nemůže vás nic zranit. Ani to, že z vás udělali sochu pro turisty.“

Krišna hodí lahví do koše.

Ticho. Jen projíždějící auta a vzdálený hluk města.

Z temnoty se ozývají kroky. Světlo baterky je zasáhne do očí. Kroky se zastavují před nimi.

„Dobrý večer, pánové. Občanské průkazy.“

Buddha se skoro neznatelně pousměje. A celé město na tři vteřiny zhasne.

Policistka ucouvne. „Co to bylo?“

„Promiňte,“ řekne Buddha. „Občas se to stane. To mám z dob mého probuzení.“

Posvítí si na ně znovu. Dívá se déle, než by měla.

„Počkejte. Vy… vy nejste opilci, že ne?“

Ticho.

„Ježíš Nazaretský. Krišna. Buddha.“

Sundá si čepici.

„Kurva. Kurva, kurva.“

Sedne si vedle nich na obrubník, jako by jí vypověděly nohy.

„Víte, co je nejhorší? Že jsem věřící. Celý život. Modlím se. Chodím do kostela. Četla jsem bibli víckrát než služební řád. A teď vás vidím tady, jak sedíte mezi vajglama a chcankama, a napadne mě jen jedno.“

Ježíš mlčí.

„Proč jste nás neopustili dřív? Proč jste čekali, až si to takhle dojebeme?“

Pomalu vytáhne služební pistoli.

„Dneska jsem sbírala kusy třináctiletého kluka po kolejích. Včera jsem držela ženskou, co našla dceru znásilněnou a zabitou. A celou dobu jsem si říkala — kde jste, do prdele, byli?“

Namíří zbraň na Ježíše.

„Dva tisíce, pět tisíc let utrpení. A vy si tady sedíte a vedete chytré řeči?“

Ježíš se nedívá na hlaveň. Dívá se jí do očí.

„Dcero –“

„Neříkej mi tak! Jsem policistka! Jsem ta, co uklízí ten bordel, co po vás zbyl!“

Krišna sklopí zrak.

„Zabij nás. Nebude to poprvé.“

„Přesně! Pořád jen tohle. Smrt, oběti, symboly, velká slova. Jako by lidský život byl jen zasraná rekvizita!“

Buddha promluví tiše.

„Není.“

„Tak co to teda je?!“ vykřikne.

„Moje dcera má leukémii. Osm let. Včera se mě ptala, proč ji Bůh trestá. Osm let. Tak mi to vysvětlete. K čemu je to dobré?“

Ticho. Jen vzdálený hluk města.

Ježíš pomalu vstane.

„Víš, co je nejhorší? Že máš pravdu. Úplnou pravdu. Jsme zbabělci. Všichni tři.“

„Opustili jsme vás. A víš proč? Ne proto, že byste nestáli za záchranu. Protože jsme se báli, že když se vrátíme… že vás přestaneme milovat.“

Slzy jí tečou po tvářích. Ani si je neutře.

„A víš co? Nestalo se to. Pořád vás milujeme. I teď. I když na nás míříš zbraní.“

„To jediné jsme se báli přijmout: že láska není o tom být dokonalý. Je o tom zůstat, i když je všechno v prdeli.“

Policistka spouští zbraň.

„Takže… takže co teď?“

„Teď půjdeš domů,“ řekne Buddha. „Za svou holčičkou.“

„A ráno vstaneš,“ dodá Krišna. „A začneš znovu.“

Policistka si utírá oči. „A co když už nemůžu?“

Ježíš se na ni podívá dlouho, smutně a unaveně.

„Tak půjdeš i bez síly. To je celé tajemství. Nikdy v tom nebyla vznešenost. Jen vydržet. Bez důvodu. Bez naděje. Protože jiná možnost neexistuje.“

Zbraň klesne úplně.

„Dobře,“ zašeptá. „Jdu domů. K Aničce.“

Odejde.

Tři muži zůstanou sami.

Dlouho nikdo nic. Všichni mlčí.

Pak Krišna řekne:

„Tak co? Lhali jsme jí?“

„Ano,“ odpoví Buddha.

Ježíš si promne spálené prsty, jako by bolest potřeboval zkontrolovat.

„Ta holčička zemře za tři měsíce.“

Nikdo se tomu nediví. Jen to přijmou, jako se přijímá déšť.

„A ona se vrátí,“ řekne Krišna. „Bude nás hledat.“

Ježíš vytáhne další nedopalek, zapálí ho a hned při prvním potažení sebou trhne.

„Bolí to.“

Podívá se do tmy.

„Díkybohu.“

Sirény se přibližují.

Někdo z oken zahlédl tři podezřelé muže a udělal přesně to, co se od něj čekalo.

Krišna vstane.

„Tak co, kluci? Zase zmizíme?“

Buddha si opráší kolena.

„Zase utíkáme? A kam, před čím?“

Ježíš vstává a urovná si kalhoty.

„Před pravdou. Jako vždycky.“

Tři stíny mizí v uličkách. Město žije dál.

Nic se nezměnilo.

❦