Zatmění· Zdeněk Vlha

Zatmění je milostně-existenciální zhudebněná báseň o bolesti po rozpadu vztahu. Lyrický subjekt tuto bolest nepozoruje z odstupu, ale nese ji v přítomném čase; její narůstání vyjadřuje opakovaný refrén „Jen bolesti víc. / Bolesti nesu víc.“ Jednotlivé obrazy proto netvoří sled vzpomínek uzavřených v minulosti, nýbrž různé podoby stále trvajícího zranění.

Motiv slov představuje pouze jednu z těchto podob. Slova napuchnou v ústech, hořknou ve verších a padají do vody jako kameny. Nejde především o problém řeči nebo dorozumění, ale o skutečnost, že bolest zasahuje i samotný básnický jazyk. Podobnou funkci má obraz kluka pouštějícího draky uvnitř ptačí bouře. Návrat ke slovu „kluk“ odhaluje bezbrannou vrstvu lyrického subjektu, zatímco provázek, který řeže a cuká, spojuje touhu udržet něco ve vzduchu s bolestí tohoto úsilí.

Přírodní motivy bosého léta, deště, šťovíku, stébel a trávy zpřítomňují minulost prostřednictvím konkrétních smyslových vjemů. Tráva zůstává stejná jako tehdy, ale její neměnnost pouze zvýrazňuje proměnu člověka, který se na známé místo vrací s jinou zkušeností. Ústřední metafora zatmění pojmenovává stav, v němž světlo nezaniklo, ale přestalo být dostupné. Závěrečné obrazy vody, hráze a tonutí pak soustřeďují bolest, vzpomínku i samotu do krajní situace: mluvčí nechce své tonutí nést sám, přestože už neví, co oba lidi ještě drží.