Hymnus pro milovanou ženu
- Datum: 01 března, 2026
- Autor: Zdeněk Vlha
- Rubrika: Když slova pláčou, Ztráty
0
§ Literární výklad
Báseň je vystavěna jako modlitební monolog, v němž se milostná ztráta proměňuje v existenciální otázku po smyslu lidského určení. Lyrický subjekt se obrací k Bohu jako k původci vlastní schopnosti milovat, ale zároveň se ptá, proč byla tato schopnost spojena se samotou, čekáním a ztrátou milované ženy.
Text pracuje s opakováním volání, motivem čekání a přímým oslovením Boha. Milovaná žena zde není pouze předmětem citového vztahu, ale stává se obrazem naplnění, bez něhož se subjekt vnímá jako neúplný. Básnická kompozice propojuje milostné vyznání, duchovní prosbu a osobní obžalobu osudu, aniž by přecházela do jednoznačné vzpoury. Základní napětí singlu vychází z otázky, zda může být člověk stvořen pro lásku, pokud mu její naplnění zůstává odepřeno.
Bože,
do hrudi vložil jsi plamen,
ze světla oka
stvořil mou duši.
~
Vtiskl do ní
její tvář.
~
A já
já ji ztratil.
~
Volám ji nocí,
volám ji stále.
Volám ji
nepřichází.
Volám ji nocí,
volám ji stále.
~
V řeči světa
jediná věta.
Mám tě rád.
Ženo milovaná.
~
Tvé oči
dvě hlubiny.
Stačil jen
pohled jediný
~
Kdo jednou vstoupí,
vrátí se jiný.
~
Tvé oči
mé spočinutí...
~
Už se z nich nenapiju.
Už z nich pít nebudu.
Už nejsou mé.
Už jsou něčí.
~
Volám tě nocí.
Volám tě ve dne.
Volám tě stále.
Volám tě všude
zatímco se ztrácíš...
~
Volám tě nocí.
Volám tě stále.
Ztrácíš se v dálce
ženo mého ráje.
Volám tě nocí.
Volám tě ve dne.
Volám tě stále.
Volám tě všude.
~
Slyšíš mě?
~
Něco se trhá
u kořene.
~
Kořen drží
zůstává...
~
Bože.
Jestli jsi mě stvořil pro lásku,
proč jsem sám?
Proč místo ženy,
češu vlasy podzimu?
Spadané listí posbírám,
namísto polštáře,
pod hlavu v noci dám.
~
Bože!
Nech mě vyznat se
ze svých hříchů.
~
Možná jsi mě stvořil
pro čekání.
~
Proč mi dáváš
vždy jen půlku
nebo nic.
~
Já chci být celý...
~
K čemu je jedna hlava,
jedna duše,
jedna kůže?
K čemu je jediné
já
které znám?
Vždyť víš,
že jako Bůh máš navíc.
~
Kdybys mě stvořil pro lásku,
použil bys jinou barvu,
namíchal bys nás líp.
~
Bože,
jestli jsi mě stvořil pro lásku,
proč jsi ji utrhl
v samém zrání léta
když už voněla,
objímala,
byla má?
~
Má milovaná…
Milovaná žena má.
~
Drž mě
Všechno se rozpadá...
i já.
~
Nebo je to křest,
který křtí
do morku kostí?
~
Slyš mě.
Slyš mě včera.
Dnes.
I zítra.
~
Slyš mě.
Ne jako vzpouru.
Ne jako rouhání.
Jen jako lidské srdce.
Obyčejné.
Slabé.
Které puká
puká tak hlasitě,
že rozechvívá
i Tvou věčnost.
~
Vzdávám se všeho,
co jsi pro mě připravil.
Jen mi ji vrať.
Jen mi ji vrať.
Jen mi ji prosím
vrať.
~
Tu ženu,
v níž zůstalo
mé vinobraní.
~
Volám ji nocí.
Volám ji ve dne.
Volám ji stále.
Volám ji všude
zatímco se ztrácí
v dálce
milovaná žena ráje.
~
Volám tě nocí.
Volám tě ve dne.
Volám tě stále.
Volám tě všude
zatímco se ztrácíš...
~
miláčku
srdce milované.
~
Čekám
a stojím
~
neochvějně.
~
Stojím.
A čekám...
~
Na Tebe
~
Mám tě rád
víc než dýchám
Mám tě rád
víc než smím
Mám tě rád
čas se točí dál
Mám tě rád —
a budu čekat dál...
❦
