Blízko větru

Stavím dům z karet

na větrném vrcholku.

Každá je záhybem

mé obnažené tkáně.

Vítr přilétá — šustí! Boří!

Prach vzdálených galaxií

mi fouká do tváře,

vysmívá se vztekle,

abych stavěl znovu a znovu

z trosek odumřelé kůže.

~

Sviští, strká a rozmetává

semena pampelišek v letu

do neznámých světů a dálek.

Na zádech vyrostlá křídla,

mávají padlým andělům.

~

Rozpadám se v čase,

hodiny neznají slitování.

Tikáním průsvitných snů

nemohu poznat sebe.

~

Jsem duchem budoucnosti,

kde jinde bych mohl růst?

Tříštím se ve zlatém třpytu,

měním tvar svého vyjádření.

~

Přeskupuji svá fantazmata

do zvuku jiné reality.

~

Nic není tak pevné jak se zdá…

~

Co kdyby hvězdy mohly

přetočit oblohu nade mnou?

Jsem příliš malý, příliš sám,

nepohnu s takovou proměnou.

~

Sestry mého žalu,

řekněte, kde najdu úlevu?

Proč mlčíte, když se vás ptám?

~

Noc je těžká jako kámen,

drtí moje žebra.

~

Zlomená krása však ví,

jak mě znovu poskládat

do souhvězdí na obloze,

kde každá prožitá jizva

září svitem silnější lásky.

~

Někdy si myslím,

že hvězdy jsou oči

promarněných chvil —

stále mě hledají.

~

Nebo červí průchody,

kterými vysvlečen

unikám ze všech svých hrobů.

~

Každý pád je jiný způsob letu.

Každá ztráta je nové nalézání.

~

Možná proto stavím

tak blízko větru.

~

Když přijde vrchní foukač,

usměji se na něj,

jak na starého přítele.

(starého, dobrého, přítele…)

~

„Učíš mě pohybem —

umění začínat znovu a znovu.“

(znovu… znovu… znovu…)

❦