Cesta s Macuo Bašóem
oupil jsem krásnou knížku:
Úzká cesta do vnitrozemí od Macua Bašóa.
Už samotný název si mě přitáhl.
Je v něm cesta krajinou,
ale zároveň i cesta někam dovnitř,
do míst, kam člověk běžně nevstupuje.
Možná právě proto jsem po té knize sáhl.
Mám rád chvíle, kdy si člověk přinese domů knihu
a ještě vůbec netuší, kam se dostane.
Leží před ním zavřená, a přesto už něco začíná.
S tlukoucím srdcem otevírám jeho cestovní deník
a stávám se jeho spolucestujícím.
Minulost Bašóa ožívá v mé přítomnosti.
Jaro už odchází
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz
Po přečtení těchto veršů si říkám:
Co vedlo mistra hokku k jejich zapsání?
Jaké příběhy prožil na svých cestách,
aby v něm mohly vzniknout právě takové verše?
Asi jsem ryba,
protože i moje oči jsou najednou plné slz.
Macuo mě pozval i do chrámu Zenšódži na okraji města Daišódži, abych tam s ním přenocoval. Šel jsem rád.
Ráno jsme spolu odcházeli. Macuo se ještě dlouze zahleděl na zahradu před chrámem, kde právě opadávalo listí z košaté vrby, a řekl:
Než odejdu,
shrabu vrbové listí —
ale u chrámu bude padat dál
To ráno jsem se na Macua podíval a rozplakal se.
Potom jsme šli dál.