9. březen 2026

Je večer a cítím, že dnes je ten správný čas napsat.

ývaly doby, kdy jsem ještě věřil v radost pohybu i v něhu doteku. Plakal jsem při pohledu na větve stromů, sedával u řeky a pískal si na zobcovou flétnu, zatímco ptáci přilétali a usedali opodál. Byly to chvíle mládí. Dnes si je připomínám skoro s úžasem, jako by patřily někomu jinému.

Časem ve mně mnoho věcí odumřelo. Ne najednou, ale pomalu. Když jsem ztratil milovanou ženu, začal jsem pomalu ztrácet i sebe. Až jsem nakonec zapomněl, kdo skutečně jsem. Právě toto zapomnění patří k mým nejhlubším utrpením. Ani blízkost smrti mě totiž nezranila tak hluboko jako ztráta mé milované. Od té chvíle nesu v srdci ránu, která se nikdy nezacelila.

A přece jsem bolesti vděčný. Rok za rokem ze mne obrušovala vše tvrdé, pyšné, naduté a falešné. Brala mi iluze, ale nechávala holou pravdu. Teprve skrze ni jsem začal vidět, co ve mně bylo skutečné a co jen navrstvené.

Vzpomínám na ty, které jsem miloval a uložil do svého malého srdce. Nebylo jich mnoho, ale zůstali ve mně. Někteří možná ani nevěděli, že jsem je miloval, a přece ve mně zůstali, protože se mě dotkli. Má láska k nim nic nežádala. Zůstala nenaplněná, a právě proto vzácná. Ale ze všech těch mých lásek nade všechny vystupuje jen jedna jediná — milovaná žena, nejtišší světlo mého srdce a jeho nejhlubší rána.