15. březen 2026

Nikdo z nás nezastaví čas. Všechno se proměňuje, všechno plyne, a možná je to tak dobře. Není v lidské moci uchovat věci beze změny. Můžeme však pečovat o to nejdůležitější: uchovat v sobě živého Ducha.

Právě Duch oživuje i tělo. Dává mu světlo, které není závislé na mládí ani na síle. A tak může člověk zářit i tehdy, když už jeho tělo zestárlo. Může nést pokoj, jas a tichou krásu, která nevychází z tváře, ale z nitra.

A až jednou tělo dospěje k samé hranici svého času, snad to nebude konec, ale jen otevření dvířek. Jako když ptáček vyletí z klece. To podstatné nezmizí — jen bude pokračovat dál jiným způsobem, s novým jménem a novým tvarem.

Proto je důležité ptát se už nyní, čím jsme sytili Ducha své existence. Byla to láska? Pravdivost? Odvaha? Jemnost? Věrnost vlastnímu středu?

Možná právě toto jediné si odnášíme do další podoby bytí.