20. březen 2026

ento večer mi přinesl dva výjimečné okamžiky. Dnes se ke mně dostal velmi cenný neprodejný výtisk brožurky Za Jiřím Ortenem z roku 1945. Šlo o soukromý tisk určený návštěvníkům vzpomínkového dopoledne, které na básníkovu počest uspořádalo na podzim toho roku Realistické divadlo v Praze na Smíchově. Držím ho v rukou s pocitem, že nedržím jen starý tisk, ale i otisk času, který přetrval zánik mnoha věcí. Některé věci k člověku nepřijdou náhodou. Jako by si samy vybíraly, u koho chtějí na chvíli spočinout.

A právě dnes jsem si také uvědomil, že si chci pamatovat všechno. Každý prožitek, každou vzpomínku, každou emoci — i tu nejbolestivější, i tu nejtemnější. Od dnešního dne až po všechny další životy už nechci nic zapomenout.

Nechci se zbavovat bolesti jen proto, aby bylo snazší žít. Nechci odhazovat stíny, jako by do mne nepatřily. Všechno, co jsem kdy prožil, všechno, co mě ranilo, potěšilo, proměnilo nebo poznamenalo, tvoří tkáň mého lidství. Bez toho bych nebyl úplný.

Možná právě proto ke mně dnes přišel i Orten. Jako tiché potvrzení, že člověk se nestává sám sebou tím, co vytěsní, nýbrž tím, co v sobě nezapře.

Dnes jsem to pochopil jasněji než kdykoliv předtím. Nechci být zachráněn zapomněním. Chci být utvářen tím, co jsem prožil.